A znovu to máme tady. Zatímco podlí imperisliste zbaběle bombardovali Hirošimu a Nagasaki, hrdinná čestná a nezištná Rudá armáda zachraňuje situaci.

Ale ona ta armára skutečně zaúčinkovala, protože úspěšně obklíčila a následně zlikvidovala elitní japonský sbor (Kuantungskou armádu). Kdo přežil, skončil v gulagu (asi půl milionu osob).

Pane Máj, tento výňatek je přesně pro takové jako vy:

"Historie ukazuje, že neustálé ústupky jsou drahý špás. A jak říká stará poučka: "Ten, kdo překová meče na pluhy, se nadře při obdělávání půdy pro toho, kdo podobnou hloupost neudělal."

Hitem poslední doby jsou dokumenty se vzlykajícími Němci nebo Japonci. Neškodí připomenout, že obě tyto země zatáhly do největšího konfliktu v dějinách polovinu světa a způsobily smrt desítek milionů lidí. Vedly totální vyhlazovací válku, takže lítost není na místě.

Pokusy kriminalizovat spojenecké letecké osádky a obviňovat je z náletů na cíle v Německu a Japonsku, jsou tragickou záměnou příčiny a důsledku. Popravdě řečeno, oba národy měly velké štěstí, že zvěrstva páchaná ve vyhlazovacích táborech se provalila až na samém sklonku války.

Připomeňme, že jako první byla bombardovaná města Varšava, Frampol, Rottredam, Coventry, Londýn, Mukden, Šanghaj a až potom Berlín nebo Tokio. Přitom relativně neznámý polský Frampol je významný v tom, že tam nebyl jediný vojenský nebo průmyslový cíl. Šlo o test účinků bombardování na zastavěné oblasti.

Mantrou je argument o nevinných civilistech. V totální válce, což mimochodem také není spojenecký vynález, žádní nevinní civilisté nebyli. Každý se více či méně podílel na válečné výrobě. Když ne přímo na ni, tak na obživě nebo službách pro toho, kdo ve válečné výrobě pracoval. Jistě, nebyli všichni stejní, ale na sjezdech nacistů nehajlovalo pár extrémistů, ale davy lidí, kteří se těšili na majetky z dobytých zemí a na to, jak na ně budou Untermenschen otročit. Z tehdejšího pohledu Američanů, Britů i Sovětů byl každý zabitý Němec nebo Japonec dobrý".

Háček spočívá v tom, že snahu o překování mečů v pluhy musím alespoň deklarovat a stanovit jasně podmínky, za nichž jsem tak ochoten učinit, a hlavně přitom neporušovat princip nepřípustnosti získání území ve válce.

Spojenecké síly v Tichomoří po Filipínách sice i nadále postupovali, nicméně za cenu velkých ztrát. Okinawa i Iwodžima byla opět příkladem dalšího japonského fanatického odporu. A po jejím dobytí vyvstala otázka co dál. Veřejnost už totiž byla válkou unavena.

Pokusit se válku nějakým způsobem zkrátit anebo pokračovat v přípravách na vylodění na mateřských japonských ostrovech (operace Coronet), plánované na rok 1946 s odhadovanými dalšími ztrátami cca milión vojáků?

Hodnotit to dnešníma očima a dnešním pohledem je proto myslím naprostý nesmysl a proto bych to už ponechal historikům.

Chce to studený hadr na hlavu. Máte trochu zavařenou hlavu svým dúmáním nad věcí kterou jste nepochopil.

Nikoliv, milý pane, válku neukončil vstup CCCP do války, ale bomba svržená ... na Nagasaki. Ta přesvědčila Japonce, že USA mají jaderných bomb více a že tedy (fanatický) odpor je marný. Kdyby se bojovalo konvenčními zbraněmi, tak by Japonci bojovali do posledního muže, do poslední ženy a to poslední dítě by podřízli sami. To jaderná bomba je vyděsila, bez ní by byly milióny dalších obětí.

Spíše bych to formuloval takto, posílila mezi Japonci ty, kteří chtěli s válkou skoncovat tak jako tak. Císař se odvážil vystoupit proti svému generálnímu štábu.

Autore, jste mimo. Ale totálně.

Tomu se dnes říká jinak: vedlejší efekty (collateral effects). Ale vhodnějším příkladem je snad ještě to odstřelení afgánské svatby. Mně jako veliteli nekulturní invaze se stát totéž, tak upaluji z Afgánistánu, jako by mi hořelo pod nohama. Jakmile se něco takového stane, tak se ta válka morálně prostě vyhrát nedá.