Izrael - 70 let radosti i utrpení

Říká se okřídleně, že svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého. Jsou ale destinace, kde to neplatí. Jednou z nich je Palestina.

V tomto roce oslavuje Izrael kulaté 70. výročí svého vzniku - Den nezávislosti.

V tomto roce si “ti druzí” připomínají rovněž kulaté 70. výročí - Den katastrofy.

Jsem si vědom malosti "iDNESáckého dvorečku", takže v podstatě předem vím, kdo se pod mým článkem objeví a čím bude Izrael bránit. Jsou to vždy stejné argumenty ze stejných úst, event. stejné intonace výkřiků, které jsou za “argumenty” vydávány.  Ani moje argumenty nebudu nové. Nicméně jsem přesvědčen o tom, že vždy - alespoň po nějakém čase, má smysl připomenout i právo na život “těch druhých”.

Vše, co je známo od vzniku Izraele, tedy během oněch sedmdesáti let, by nás nemělo determinovat zcela, neboť vše, co se na obou stranách konfliktu za tuto dobu stalo, co se nyní děje, co se stane zítra a v budoucnu… to vše jsou pouhé důsledky. Příčiny samozřejmě existují, nicméně jsou (pro některé z nás) zaváty prachem zapomnění, nebo je (někteří z nás) nechtějí připomínat, ba ani slyšet. Jenomže ony stále existují…

Palestina

Od roku 135 n.l. se tento název oficiálně používá pro geografickou oblast mezi Středozemním mořem a řekou Jordán. Tehdy byla součástí říše římské, posléze prakticky jen změnou názvu to byla východní říše římská, Byzance, od roku 1517 se stala součástí říše Osmanské, až do konce 1. svět. války, nakrátko součástí Velké Syrie, posléze "svěřena" Velké Británii, pod názvem Britský mandát Palestina.

Zájem Velké Británie

Velká Británie nechtěla ponechat "věci budoucí" náhodě a čekat na konec první světové války - stejně tak, jako i Francie… takže začaly kout pikle a už v květnu 1916 spolu uzavřely tajnou dohodu o poválečném rozdělení kořisti na středním východě.

Britové nebyli aktivní pouze na poli diplomatickém, ale i na poli válečném. Nejenom, že přesunuli z ostatních bojišť světové války do Svaté země více než milion vojáků, ale požádali i šerifa Mekky Husseina o vojenskou pomoc při vyhánění Turko-Němců z oblasti. Na oplátku bylo přislíbeno vytvoření nezávislého arabského státu!

Šlo o klíčovou otázku: slib Arabům ze strany vlády Její jasnosti vytvořit nezávislý arabský stát oplátkou za pomoc. Arabové, vidouce důležitý slib, se podíleli na plánu masově a mnozí z nich přišli o život právě z tohoto důvodu – kvůli osvobození Palestiny spolu s anglickým vojskem.

Ona tajná dohoda byla prozrazena po vyvraždění carské rodiny, jelikož byla uzavřena s vědomím ruského cara a nalezena v jeho tajných dokumentech. Oficiálně byla nazvána Maloasijská dohoda, nebo též dohoda Sykes-Picotova. 

Sionismus

„Jsme národ, jeden národ. Všude jsme měli upřímnou snahu začlenit se do národních komunit, které nás obklopovaly, a udržet si pouze víru otců. To nám však není dovoleno. Marně usilujeme úspěchy v umění a vědě dosáhnout větší slávu pro naše vlasti a přispět k jejich bohatství účastí na obchodu. Je námi opovrhováno jako nějakými vetřelci. Kdyby nás jen nechali na pokoji… nezdá se mi však, že to mají v úmyslu…. Svět potřebuje židovský stát, a proto vznikne.“

To jsou slova Theodora Herzla, jenž je považován za duchovního otce sionismu. Těžko může někdo asi cokoli namítat, neboť jsou to slova umírněná, logická a asi i upřímná. Kdo není židem, může tvrdit, že pravdivá nejsou, neboť přece on by se nikdy k nikomu nezachoval nehezky… a už vůbec ne kvůli víře, či jiné rasové příslušnosti. Samotní židé to ale mohou vnímat jinak… 

Mnohem podstatnější je, že mnoho židů už na samém začátku nevidělo ten problém tak křišťálově průzračný, jako jej viděl sám Herzl. Problematické byly hlavně podotázky, spojené s případnou realizací. Ta první otázka byla Kde?, ta druhá byla Jak?, a ta třetí Za jakou "cenu"?

Když se Herzl při hledání možností, jak založit židovský stát v Palestině, obrátil na sultána Abdúlhamida, obdržel od osmanského vládce tuto odpověď: "Nemohu souhlasit s vivisekcí... můj národ bojoval za tuto zemi a zúrodnil ji svou krví... ať si židé ponechají své milióny."

Sionističtí vůdci působili i na německého císaře. Předložili mu návrh, podle kterého se Palestina, pokud to bude židovská Palestina, stane "přední frontou germánské kultury". Císař se snažil ovlivnit sultána, ale ten sionistické návrhy znovu odmítl.

Když se Herzl se svými plány obrátil na Velkou Británii, nabídl mu tehdejší ministr pro kolonie Joseph Chamberlain území dnešní Keni. Převážná část politických sionistů však nepředpokládala, že by židovský stát mohl být jinde než v biblickém Siónu.

Návrh na Keňu spolu s plánem barona Maurice de Hirsche na autonomní společnost v Argentině rozvířil rozpory mezi židy. Jedni hledali domovský přístav kdekoli na světě. Druzí trvali na založení státu, který by byl znovuzrozením starého Siónu v Palestině.

Přestože historie Herzlovy osobní oddanosti vysněnému židovskému domovu byla často zdůrazňována a pouhá zmínka o jeho jméně slouží i dnes židům jako slavné memento, jsou v jeho životě temná místa, která by i ti, kteří se řídí jeho myšlenkami, raději vymazali. Herzl byl totiž ochoten přijmout Chamberlainovu nabídku, týkající se vytvoření domoviny v Keni. Byl však přehlasován vedením hnutí, které sám založil a které, čtyřicet čtyři let po jeho smrti, vyhlásilo pod jeho portrétem v Palestině Sionistický stát.

Balfourova deklarace

 To, na co se již sto let odvolávají všichni obhájci sionismu a sedmdesát let všichni obhájci Izraele a čemu se vznosně říká deklarace, je dopis podepsaný britským ministrem zahraničí Arturem Balfourem lordu Lioneli Walteru Rothschildovi, předsedovi britské sionistické organizace. (Pouhý dopis. Jeho účinnost však byla nesmírná…)

2. listopadu 1917

 Drahý lorde Rothschilde,

s velkou radostí Vám zasílám jménem vlády Jeho Veličenstva, následující prohlášení sympatií k židovským sionistickým aspiracím, které bylo předloženo kabinetu a jím schváleno.

„Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině a vynasnaží se, aby tohoto cíle bylo dosaženo, přičemž se jasně rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině nebo práva a politické postavení Židů v jakékoliv jiné zemi.“

 Bude chvályhodné, pokud předložíte tuto deklaraci na vědomí Sionistické federaci.

 Váš upřímný

 Arthur James Balfour

Jakmile se Velká Británie stala správcem Svaté země, začala se Balfourova deklarace naplňovat. Snadno napsaná slova o tom, že „nesmí být uděláno nic, co by mohlo poškodit náboženská práva existující nežidovské společnosti v Palestině“, málokdo dodržel. Ba, co víc – stal se pravý opak - jenž byl ve světě, hlavně však v USA, doprovázen mlžením pomocí zvrácené mediální manipulace, která tvrdila, že Palestina je „země bez lidí pro lidi bez země“.

USA

Naděje Arabů na národní nezávislost silně závisely na prohlášeních amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, který (ve svých Čtrnácti bodech)  jasně formuloval nové zásady vztahů mezi zeměmi a principy světového řádu, které měly nastoupit místo zprofanované politiky tajných smluv a spojenectví v evropské politice.

Na schůzce Rady deseti, konané v Paříži 22. května 1919, Wilson prohlásil, že "nikdy nepochopí, jakým právem Francie a Velká Británie někomu odevzdaly tuto zemi", a dával přednost vyslání vyšetřovací komise, aby zjistila přání lidu Sýrie, Palestiny a Iráku. Ale Britové, následujíce Francouze, upustili od této myšlenky a vyšetřování se nikdy nekonalo.

Proto prezident Wilson jmenoval sám rektora Oberlinské univerzity dr. Henry C. Kinga a průmyslníka Charlese R. Cranea za představitele americké sekce Mezinárodní komise pro mandátní území.

Zjištění Kingovy a Craneovy komise, založené na šestitýdenním vyšetřování, objasnilo, proč Balfour, sionisté a francouzský premiér Clemenceau byli proti jakémukoli vyšetřování na Blízkém východě. Američtí komisaři uváděli: "Žádný britský úředník, s kterým komisaři jednali, nevěří, že sionistický program může být uskutečněn jinak, než silou zbraní...

K Balfourově deklaraci King a Crane napsali: "Domovina není ekvivalentem přetvoření Palestiny na židovský stát. Vytvoření takového židovského státu nemůže být uskutečněno bez nejtěžšího překročení občanských a náboženských práv existujících nežidovských společenství".

Od teorie k praxi

Napětí mezi tvrzením, že půda je neobydlená a požadavek "neexistujícího" obyvatelstva, které má být nemilosrdně zotročeno, znělo méně naléhavě, když sionisté diskutovali strategii mezi sebou. Realita toho, co je nutné pro kolonizaci Palestiny převážila nad propagandou.

 Jeden z ideologických předchůdců sionismu Vladimir Žabotinský, známý jako vynálezce "Revisionistického sionismu", sionismu,  který se nezatěžuje liberální a sociální fasádou používanou "liberálními" sionisty, v roce 1923 napsal esej "The Iron Wall" (Železný val), kterou je možno nazvat referenční studií celého sionistického hnutí. Neomaleně stanovil základní principy sionismu, které byly samozřejmě položeny už dříve, i když ne tak výmluvně, Theodorem Herzlem, Chaimem Weitzmannem a jinými. Úvahy Žabotinského byly uváděny a používány v následujících obhajobách sionismu - od nominálně levicových až po tzv. pravé. Napsal toto: 

"Neexistuje žádná diskuse o dobrovolném usmíření mezi námi a Araby, ani nyní, ani v dohledné budoucnosti. Všichni myslící lidé, s výjimkou těch slepých od narození, pochopili již dávno úplnou nemožnost dosažení dobrovolné dohody s palestinskými Araby o transformaci Palestiny z arabské země na zemi s židovskou většinou. Každý z Vás nějak chápe historii kolonizace. Pokuste se najít alespoň jeden příklad, kdy kolonizace země se uskutečnila za souhlasu domorodé populace. Něco takového se nikdy nestalo.

 Domorodci se vždy tvrdohlavě bouří proti kolonizátorům - a je to vždy stejné bez ohledu na to, zda jsou kulturní či nekulturní. Soudruzi ve zbraních [Hernana] Corteze nebo [Francisco] Piazorra si vedli jako bandité. Rudokožci bojovali s nekompromisním zápalem proti jak zlým tak dobrosrdečným kolonistům. Domorodci se bouřili, protože jakýkoliv druh kolonizace kdekoliv a kdykoliv je pro ně nepřijatelný.

 Všichni domorodci vidí svou zemi jako národní domov, jehož jsou úplnými pány. Nikdy dobrovolně nepřijmou nové pány. Tak je to i s Araby. Zastánci kompromisů mezi námi se pokoušejí nás přesvědčit, že Arabové jsou nějaký druh hlupáků, kteří mohou být oklamáni skrytými formulacemi našich základních cílů. Já rovnou odmítám přijmout tento pohled na Araby.

 Mají přesně stejnou psychologii jako my. Pohlížejí na Palestinu se stejnou instinktivní láskou a opravdovým zápalem jako Aztékové pohlížejí na své Mexiko a každý Sioux na svou prérii. Každý člověk se bude bránit proti kolonizátorům dokud poslední  jiskry naděje, že mohou zabránit nebezpečí podrobení a  kolonizace, nevymizí. Palestinci budou bojovat tímto způsobem, dokud budou mít sotva jen jiskřičku naděje.

 Není důležité, jaká slova použijeme k vysvětlení naší kolonizace. Kolonizace je sama o sobě celistvá a má nevyhnutelný význam srozumitelný každému Židovi a  každému Arabovi. Kolonizace má jen jeden cíl. A v tom je podstata věci. A  změnit tuto podstatu je nemožné. Bylo nezbytné provést kolonizaci proti vůli palestinských Arabů a stejné podmínky platí nyní.

 Dokonce i dohoda s nepalestinci představuje stejný typ fantazie. Aby arabští nacionalisté z Bagdadu, Mekky a Damašku souhlasili se zaplacením  tak vysoké ceny budou muset odmítnout udržet arabský charakter Palestiny.

 Nemůžeme dát za Palestinu žádnou náhradu, ani Palestincům ani Arabům. Proto je dobrovolná dohoda nemožná. Veškerá kolonizace, i ta nejomezenější, musí pokračovat navzdory vůli domorodé populace. A tedy její rozvoj musí pokračovat pod ochranou síly představující Železný val, kterým nesmí místní obyvatelstvo proniknout. Taková je naše arabská politika. A formulovat ji jakkoliv jinak by bylo pokrytectví.

 Ať už díky Balfourově deklaraci nebo našemu mandátu, je nutná vnější síla, aby zajistila v naší zemi podmínky pro vládu a obranu, která místnímu obyvatelstvu, nehledě na jeho přání, zabrání v možnosti ohrozit naší kolonizaci, ať už administrativně nebo fyzicky. Násilí musí sehrát svou roli - silně a bez shovívavosti. Pokud jde o tuto věc, není žádný podstatný rozdíl mezi našimi militaristy a našimi pacifisty. Jedni si přejí Železný val z židovských bajonetů, druzí Železný val z anglických bajonetů.

 Běžný pohled na tento přístup ho označuje za neetický, ale já říkám 'to je absolutní nepravda'. To je naše etika. Neexistuje jiná etika. Pokud je tu ta nejmenší jiskřička naděje pro Araby k obraně, nikdy tuto naději neprodají - ani pro sladká slova ani pro chutné sousto, protože to není chátra, ale živí lidé. A žádní lidé neudělají takové enormní ústupky v tak osudových otázkách, bude-li jim ponechána nejmenší naděje, dokud neodstraníme všechny viditelné otvory v  Železné hradbě."

Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181

Britský ministr zahraničí, Lord Grey 27.  března 1923 v Horní sněmovně k Balfourově deklaraci poznamenal:

“Balfourova deklarace slibovala sionistický domov bez předsudků k občanským a náboženským právům obyvatel Palestiny.  Sionistický domov,  moji lordi,  nepochybně znamená sionistickou vládu na území,  kde je tento domov umístěn. A protože 93 procent obyvatelstva tvoří Arabové,  nevidím jiné možnosti,  než vytvořit arabskou vládu bez předsudků k jejich občanským právům.”

Dovedou si vůbec dnešní obhájci Izraele představit, jak nespravedlivou a zrádnou hru sehrála Velká Británie s touto krajinou, když jí nejenom neumožnila slíbenou samostatnost, ale 7% menšině uvnitř umožnila naopak zesílit početně i vojensky natolik, že její expanzi nebylo možné zastavit nejenom politicky, ale ani vojensky?

Rozdělení Palestiny bylo dovršení zrady tak nehorázným způsobem, že asi jen velmi málo lidí může nechápat, proč Palestinci něco takového nejenom okamžitě odmítli… ale spolu s ostatními bratrskými státy Izrael napadli ihned po té, když vyhlášením nezávislosti onu zrádnou politiku světových velmocí naplnil.

Schválení takové ostudné rezoluce nebylo pochopitelně jednoduché. Proti nebyli jenom nestranní politici, ale i ostatní (sionismem nezasažení) židé. Obávali se „výlučnosti“ svých sester a bratrů, neboť (na rozdíl od nich samotných) budou Oni žít na tom jediném „správném“ místě. Byly tu oprávněné obavy z toho, jak bude stát založený na výlučnosti náboženské a rasové fungovat.

Nedávno zesnulý (asi poslední) pamětník onoho hlasování na půdě OSN,  Dr. Alfréd M. Lilienthal (americký historik, novinář a univerzitní docent židovského vyznání - zaujímal antisionistický postoj a obhajoval právo Palestinců na vlastní stát. Narozen r. 1913 v New Yorku.), o tomto problému napsal toto:

Nevím, jestli jsem poslední, ale zajisté jsem jedním z posledních žijících lidí, kteří byli 29. listopadu roku 1947 v Lake Success ve státě New York, když OSN hlasovala o rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát. Před přijetím rezoluce o rozdělení v roce 1947 jsem mluvil se všemi představiteli z tehdejších 57 členských států OSN jménem antisionistické organizace Americké rady pro judaismus (American Council for Judaism). 

Ano, lobboval jsem proti rezoluci o rozdělení č. 181, protože jsme se domnívali, že vytvoření "pouze židovské" sionistické enklávy v této oblasti povede k nedostatku bezpečnosti a válce, která může ohrožovat arabské a židovské životy. Nakonec jsme rovněž jakožto Američané měli za to, že to ani není v dlouhodobém zájmu Spojených států. Prosazoval jsem, že stát založený na náboženské nebo rasové výlučnosti může vyústit v to, co se opravdu odehrálo v posledních padesáti letech: bída a utrpení pro všechny lidi v této oblasti a zapletení Ameriky do tohoto trvalého konfliktu způsobem, který podkopává naše vlastní demokratické principy a národní bezpečnost. Tušili jsme, že cena Izraele bude skutečně vysoká.

Pro mě jakožto očitého svědka těchto událostí stojí za povšimnutí, že k zastrašování delegací OSN, aby volily pro rozdělení, byly použity stejné metody uplácení a výhrůžek jako nedávno, kdy byly tyto postupy nestydatě uplatněny pro donucení členů OSN k podpoře války proti Iráku.