Goebbels by mohl TOP 09 závidět

jejich prvního místopředsedu. Goebbels totiž vždy litoval, že nemá dost financí na letákovou propagandu, do níž (právem) vkládal velké naděje a jejíž obsah, formu a charakter dokázal precizně formulovat.  

Dnes se plakáty mohou "vylepovat" celkem zadarmo, čehož plně využívá na iDnes.cz pan Marek Ženíšek, první to místopředseda TOP 09.  

Podle Goebbelse má plakát přinášet obratně formulovanou škálu nemotivovaných nesouvislých myšlenek a má jenom jeden cíl a tento cíl je v politice vždy stejný: dobytí mas. Každý prostředek, který slouží tomuto cíli, je dobrý.  A každý prostředek, který tento cíl míjí, je špatný.

V referátu ze srpna 1929 Goebbels zdůraznil, že lid je: "co se týče názoru většinou jen gramofonovou deskou veřejného mínění. Veřejné mínění vytvářejí orgány, které představují tisk, plakáty, rozhlas, kino, škola, universita a všeobecná výchova lidu. Vlastníkem těchto orgánů je vláda."

Dále prohlašoval, že pohyby světonázorového hnutí nejsou ve své podstatě uchopitelné cestou poznání, ale vírou. Tudíž - nikoli důkazy, ale pouhá tvrzení jsou důležitá.

No - a tohle všechno na plakátech pana Ženíška najdeme. O plakátech mluvím proto, jelikož tento pán si vynutil pod svými "nemotivovanými nesouvislými myšlenkami" (bez jakýchkoli důkazů), zákaz diskuse… 

Poslední jeho plakát najdete zde:

 http://zenisek.blog.idnes.cz/c/495800/mraz-opet-prichazi-z-kremlu.html

První Ženíškovo tvrzení: "Rusko nadále nelegálně ovládá části Gruzie, úspěšně anektovalo Krym".

"Ovládnutí části Gruzie" Ruskou federací, je demagogická mantra, kterou neustále používají všichni novodobí váleční štváči. Jenomže pan Ženíšek je politolog! Buď tedy záměrně k dobývání mas používá tvrzení natolik pozměněné, aby směřovalo k jeho politickému cíli, tedy k cíli jeho strany pošpinit Rusko za každou cenu, nebo se nikdy sám nepostaral o to, aby svá tvrzení konfrontoval se skutečností… 

Nevím proč vrcholní politici našeho státu nemají naprosto žádné pochopení pro národy jiné, usilující o sebeurčení. Vždyť náš národ nemá za sebou žádnou nabubřelou pýchu nějaké "neomylné" supervelmoci. Naši předci museli velmi tvrdě bojovat o místo na slunci a velmi dobře věděli, co je to národní hrdost, národní čest a národní svoboda. Navzdory tomu je valná většina "našich" dnešních politiků jen dobře placeným přírůstkem stáda poslušných přisluhovačů těch,  kteří národům (podobným našemu), iluze o konečně možné samostatnosti nejenom berou, ale přímo zabíjejí…

Předpokládám, že všichni tušíme o jaké části Gruzie se jedná. Je to Abcházie a Jižní Osetie. Tyto dvě komodity mají velmi podobnou historii, jejíž počátek je nutno hledat ještě v Ruském impériu, kam se obě krajiny dobrovolně začlenily. Po rozpadu impéria gruzínští nacionalisté za podpory německých vojsk provedli okamžitě okupaci a anexi Abcházie. Až později s nástupem sovětské moci 31. března 1921 byla tato zem opět prohlášena samostatným celkem: Abcházskou sovětskou socialistickou republikou, kterou o dva měsíce později uznaly i gruzínské úřady.

Nicméně už za deset let - v únoru 1931 byla Abcházie na pokyn (rodilého Gruzínce)  J. V. Stalina, proti vůli abchazského lidu, přeměněna na pouhou autonomní republiku a stala se opět součástí Gruzínské SSR.

V roce 1937 začalo jedno z nejtemnějších období v novodobých dějinách Abcházie. L. Berija (pověstný "řezník" ve službách Stalina) zavedl v republice teror a represi, aby zničil abcházskou politickou a intelektuální elitu. Vehementně byla prováděna politika pogruzínštění: abcházské písemnictví bylo převedeno do gruzínského písma, původní abcházské názvy byly nahrazeny gruzínskými, ve školách probíhala výuka v gruzínštině, Abcházci se nesměli označovat za národ, cíleně byla prováděna politika přesídlování zaměřená na rozbití demografické struktury obyvatelstva. V období od roku 1937 do roku 1953 byly z Gruzie do Abcházie přesídleny desítky tisíc Gruzínců, což podstatně zvýšilo jejich podíl v rámci počtu obyvatel Abcházie. Abcházci mohli jen těžko budovat svoji kariéru, pokud si své jméno nezměnili na gruzínské. 

V obdobném duchu se odvíjela i historie Osetie. Po rozpadu Ruského impéria v roce 1917 se Osetie stala obětí ozbrojené gruzínské agrese doprovázené tvrdými represemi a genocidou (přibližně 20 tisíc lidí zahynulo a 50 tisíc bylo vyhnáno na sever přes Kavkazský hřbet).

Po vzniku SSSR byla Jižní Osetie začleněna do Gruzie jako Jihoosetská autonomní oblast a Severní Osetie se stala součástí RSFSR.

V době rozpadu Sovětského svazu se tehdejší prezident Gruzie Z. Gamsachurdija soustředil na vytvoření národnostně jednotného státu. Pod heslem „Gruzie pro Gruzínce“ prohlásil: „Musíme deportovat Osetince do Ruska, musíme rozdělit abcházské území, musíme anulovat autonomii Adžárie, na území Gruzie se nesmějí nacházet žádné autonomie, musí tu vládnout hlavní národ“.

Jenomže obyvatelstvo Jižní Osetie se v referendu 19. ledna 1992 téměř jednohlasně vyslovilo pro vyhlášení nezávislosti Jižní Osetie. 29. května 1992 Nejvyšší sovět Jihoosetské republiky přijal Akt o státní nezávislosti.

23. července 1992 Nejvyšší sovět Abcházie prohlásil i Abcházii suverénním státem a subjektem mezinárodního práva. Současně se abcházský parlament obrátil na gruzínskou vládu s návrhem zahájit jednání o vytvoření rovnoprávných vztahů mezi subjekty na bázi federativní smlouvy.

Toto odmítnutí Jižní Osetie a Abcházie podřizovat se diktátu Tbilisi mělo za následek použití síly. Ozbrojené kroky, které podnikla gruzínská vláda proti Jižní Osetii, si v letech 1990-1991 vyžádaly přes tři tisíce životů, vedly k odchodu více než 40 tisíc Osetinců do Severní Osetie. Přes sto jihoosetských vesnic bylo spáleno… a v důsledku války, kterou rozpoutala Tbilisi i proti Abcházii v letech 1992-1993 bylo zabito kolem sedmi tisíc osob. Z původního počtu 550 tisíc obyvatel předválečné Abcházie se z 200-250 tisíc lidí (převážně gruzínské národnosti) stali uprchlíci.

Po těchto hrůzných dobách  byl (za aktivní účasti Ruské federace), zahájen proces překonání konfliktů a utváření mechanizmů pro urovnání sporů:

24. června 1992 podepsali prezidenti Ruska (B. Jelcin) a Gruzie  (E. Ševarnadze) v Soči Smlouvu o zásadách urovnání gruzínsko-osetského konfliktu, v souvislosti s níž byla 14. července 1992 v Jižní Osetii zahájena mírová operace: do oblasti konfliktu vstoupily Smíšené síly na udržení míru (SSPM) jako součást ruských, gruzínských a osetských praporů. Na základě dohody podepsané v Soči vznikla také Smíšená kontrolní komise (SKK) k vyřešení osetského konfliktu. Jako pozorovatel začala v rámci SKK působit OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě).

V červnu 2004 se gruzínská strana opět pokusila vyřešit problém vojenskou cestou, načež 5. listopadu 2004 se v Soči (rovněž za ruského prostřednictví) uskutečnilo setkání premiéra Gruzie Z. Žvaniji a prezidenta Jižní Osetie E. Kokojty, a bylo podepsáno prohlášení, v němž se zakotvilo ukončení palby a stvrdil se závazek o odchodu všech nezákonných ozbrojených uskupení, nacházejících se v zóně konfliktu.

E. Kokojty souhlasil s tříetapovým plánem řešení konfliktu, iniciovaný Žvanijou, který gruzínské vedení předneslo na podzim 2004 na 59. zasedání Valného shromáždění OSN, aby tak demonstrovalo otevřenost vůči jednání o řešení problémů, včetně statutárních otázek. Ale po smrti Z. Žvaniji, k níž došlo za podivných okolností začátkem roku 2005, M. Saakašvili tento plán, který měl vyústit v gruzínsko-jihoosetskou dohodu, odmítl.

4. března 2008 se parlament Jižní Osetie obrátil na generálního tajemníka OSN, prezidenta Ruska a hlavy států EU a SNS (Společenství nezávislých států) s žádostí o uznání nezávislosti republiky.

Podle stejného scénáře se vyvíjela i situace v souvislosti s řešením abcházského konfliktu: 14. května 1994 byla v Moskvě za přítomnosti Ruska podepsána gruzínskou a abcházskou stranou Konečná dohoda o zastavení palby a rozpuštění sil. Na základě tohoto dokumentu a následného rozhodnutí Rady hlav států SNS byly v oblasti konfliktu od června 1994 umístěny Kolektivní síly SNS na podporu míru (KSPM SNS). Rada bezpečnosti OSN vytvořila Mise OSN v Gruzii (UNOMIG).

Nicméně činnost zahájená v tomto směru byla přerušena poté, co v Gruzii nastoupil k moci M. Saakašvili.

V letech 2004–2005 gruzínské pobřežní hlídkové čluny opakovaně zadržely a ostřelovaly turecké nákladní lodě mířící do Abcházie.

18. července 2006 gruzínský parlament přijal usnesení, podle kterého kroky mírotvorců v Abcházii a Jižní Osetii údajně představují jednu z hlavních překážek na cestě mírového řešení konfliktu. V této souvislosti bylo gruzínské vládě nařízeno zahájit přerušení mírových operací v Abcházii a Jižní Osetii, anulovat příslušné mezinárodní smlouvy a struktury a také okamžitě odvést kontingenty KSPM z Gruzie a nahradit je mezinárodními policejními silami.

13. dubna 2007 přijala RB OSN rezoluci č. 1752, která potvrzuje stabilizační roli KSPM, obsahuje výzvu, aby gruzínská strana zajistila v Horních Kodorech stav odpovídající Moskevské dohodě z roku 1994, a dále bezodkladně schválila dokumenty o nepoužití síly mezi Tbilisi a Suchumi, návratu uprchlíků a vnitřně přemístěných osob.

Gruzínská strana však rezoluci RB OSN 1752 ignorovala a nadále posilovala přítomnost svých armádních a policejních oddílů v horní části Kodorské soutěsky. K srpnu 2008 zde bylo napočítáno na 2,5 tisíce osob!

Od srpna 2007 do března 2008 vojenští pozorovatelé UNOMIG zaznamenali 26 přeletů bezpilotních létajících zařízení nad územím Abcházie, provádějících průzkumnou činnost, což bylo hrubým porušením Moskevské dohody z r. 1994 a rezoluce RB OSN.

Na základě stále se stupňujícího porušování všech dohod, včetně rezoluce RB OSN, vydal 16. dubna 2008 V. Putin vládě Ruské federace a federálním výkonným orgánům subjektů Ruské federace příkaz zajistit všestrannou ochranu práv, svobod a zákonných zájmů občanů Ruské federace, žijících na území Abcházie a Jižní Osetie. S tímto cílem se naplánovala součinnost s faktickými mocenskými orgány Abcházie a Jižní Osetie, včetně ekonomické, sociální, vědecko-technické oblasti a dále v oblasti informatiky, kultury a vzdělávání, jakož i posílení KSPM SNS.

"Olympijská" válka 2008

1. srpen 2008

Ve večerních hodinách napadla Gruzie Jižní Osetii. Začalo ostřelování města Cchinvali a dalších obydlených zón. Několik hodin se bojovalo s použitím lehkých střelných zbraní, minometů a granátometů. Zemřeli první lidé a vznikly výrazné majetkové škody. Z Jižní Osetie začalo být evakuováno civilní obyvatelstvo do Severní Osetie.

7. srpen 2008 

(Den zahájení XXIX. OH v Pekingu)

15:45 Gruzínští vojenští pozorovatelé opustili štáb mírotvorců a svá pozorovatelská stanoviště

19:40 Vystoupil prezident M. Saakašvili s proslovem k lidu Gruzie. Řekl, že ve čtvrtek večer vydal rozkaz všem gruzínským vojenským jednotkám neodpovídat na palbu v zóně konfliktu v regionu Cchinvali.

22:35 Tři hodiny po prohlášení M. Saakašviliho o rozkazu neodpovídat na palbu, Gruzie zahájila útok proti Jižní Osetii

8. srpen 2008

4:08 Rusko žádá mimořádnou schůzi Rady bezpečnosti OSN

4:33 Jihoosetský parlament žádá Rusko o pomoc ve snaze vyhnout se genocidě. RB OSN souhlasí, že uspořádá mimořádnou noční schůzi na základě požadavku Ruska

9:45 Vstup RF do válečného konfliktu s cílem ukončit gruzínskou agresi a vytlačit agresora zpět - za hranice Jižní Osetie 

22. srpen 2008

Ruský ministr obrany Anatolij Serďukov oznámil, že Rusko dokončilo stahování své armády z Gruzie.

26. srpna 2008

Jižní Osetie byla uznaná Ruskem za nezávislý stát.

Na pozadí konfliktu v Jižní Osetii zahájila i Abcházie vojenské akce proti Gruzii ve sporné soutěsce Kodori, kterou dosud kontrolovala gruzínská armáda.

Abcházie vyhlásila mobilizaci vojenských záloh a abchazský parlament schválil výnos prezidenta o vyhlášení válečného stavu.

Prezident Abcházie Sergej Bagapš požádal Rusko, aby posílilo vojenskou přítomnost na gruzínsko-abchazské hranici.

Dne 26. srpna 2008 byla Abcházie uznaná Ruskem za nezávislý stát.

To, že pozornost celého světa byla upřena hlavně do Pekingu, bylo příčinou, že se světová veřejnost dovídala o těchto událostech opožděně... a hlavně zprostředkovaně. Snad právě proto mají politici stále šanci vymývat další a další důvěřivé mozky zlou pohádkou o tom, "kam až může Rusko ve své mocenské politice zajít"... a nikoli odsoudit skutečného agresora - Gruzii, s níž naopak navazují nová přátelství, neboť přesně tak si to jejich loutkovodiči přejí...

Pokud jde o Krym, tedy další demagogickou mantru, tak je podání důkazů k jejímu vyvrácení mnohem jednodušší a kratší: Je-li anexe uskutečněna násilím - jednostranným prohlášením anektujícího státu, potom je hrubým porušením suverenity a tedy i porušením mezinárodního práva. Nikoli však, proběhne-li na základě předcházejícího referenda. Takový proces je z hlediska mezinárodního práva legitimní. Podmínku, že by referendum mělo probíhat  v souladu s právním řádem státu, jehož území bylo anektováno, tedy se státem Ukrajina, je naprosto nesmyslné vyžadovat za situace, kdy je tento stát zmítán občanskou válkou, kdy se "vlády" státu ujali pučisté a kdy legitimní prezident tohoto státu byl nucen zemi opustit, aby si zachránil holý život...

Druhé Ženíškovo tvrzení: "V žádném případě nesnižovat sankce proti Ruské federaci, dokud nezačne dodržovat mezinárodní právo"

Přiznám se, že opravdu neznám ani jeden příklad, kdy by RF mezinárodní právo nedodržovala. Naopak znám mnoho případů, kdy nedodržujeme mezinárodní právo my, potažmo naši nynější spojenci: Agrese v bývalé Jugoslávii, agrese v Iráku, agrese v Libyi, podpora pučistů v Kyjevě, podpora islamistů v Sýrii, atd, atd...

Třetí Ženíškovo tvrzení: "Nebrat celoevropské navyšování rozpočtů na obranu jako pouhou formalitu (s tím, kolik za poslední roky vynaložilo na armádu peněz Rusko, se nemůžeme rovnat.)"

Poslední dostupná aktualizace nákladů na zbrojení je tato:

Spojené státy zůstávají zemí, která na svou armádu dává nejvíc peněz na světě - loni 682 miliard dolarů. Stockholmský mezinárodní ústav pro výzkum míru (SIPRI) odhadl výdaje Číny v přepočtu na 166 miliard dolarů a Ruska na 91 miliard.

Řečeno srozumitelněji, ne tedy, že se nemůžeme rovnat s Ruskem - ale hlavně proto, že za Spojenými státy hodně zaostáváme. 

Čtvrté Ženíškovo tvrzení: "A nakonec si přestat už konečně myslet, že Česká republika by mohla mít šanci ve světě jako samostatná "velmoc". Vždycky tu byl, je a bude nějaký celek, kterého budeme součástí."

Jako velmoc jistě ne. Jako samostatný stát určitě ano. To, že musíme být za každou cenu součástí nějakého celku je výhodné pouze pro politiky, protože potom mohou více času věnovat mediím, přihlouplým předváděním se v parlamentu, házením klacků pod nohy svým politickým protivníkům, protože hlavně jde o to, kdo vyhraje volby a usedne tak do lépe placených křesel… Řízení státu má pevně dané mantinely - pochopitelně určené právě tím zastřešujícím celkem. Dojde-li k chybám, potom se až tak moc naděje, neboť jsme přece součást spojitých nádob...

Kde je takové nicnedělání nejvíce zřejmé je zahraniční politika, která neexistuje vůbec. Existuje jen politika nadřazeného celku, která nám přesně poví, kdy (a na co) hlavou kývnout, nebo zavrtět.

Občané jsou ale jiného názoru. Občané určitě chtějí, aby náš stát byl samostatný, suverénní, za sebe odpovědný, aby se za politiky (a jejich rozhodování) nemuseli stydět. Aby nemuseli mít obavy z budoucnosti, vzhledem k nebezpečí, které hrozí… i když nadřazený celek, jehož jsme (údajně nutnou) součástí tvrdí, že jediné, čeho se musíme obávat je náš (xenofobní a sobecký) strach...