Zaregistroval jsem na "Neviditelném Makovi tento názor: "Palach nebyl, není a nikdy nemůže být vzorem hodným následování. Už jenom proto, že proti zlu v jakékoli podobě je třeba aktivně bojovat. Nikoli vše vzdát, zabít sám sebe a čekat, že bude někdo konat za mě."

Tož asi tak!

Tak se můžete s Neviditelným Makem do toho pustit.

Za tenhle příspěvek bych vám snad i zvýšil karmu. Ale nezvýším, protože pouze potvrzujete, že se nejedná o reálný profil, ale o jeden z profilů, které spravuje PR ANO (Agrofertu) v jehož zájmu píšete. Pokud Soukup někoho uloví pak to bude ve vodách vašich, komunistických nebo okamurovských. Jen se mezi sebou pobijte :-)

pardon, ten komentář patřil pod jiný článek.

Rozhodně se nechci pouštět do do debat opírajících se o křesťanskou víru a to i proto, že jsem nevěřící, ale z vašeho podání téměř vyplývá, že se dle Kanta Ježíš choval se poměrně nezodpovědným a nepřijatelným způsobem, když se nechal ukřižovat a hlavně neměl světu sdělovat, že tím snímá hříchy ostatních... Co kdyby ho někdo probůh následoval...? Což by byl jistě zajímavý problém i jen pro samotné křesťany.

Nicméně, vzpomeňme si na r.89. Okolo nás se hroutily socialistické vlády a my jsme vcelku nevzrušeně jeli většinově ve starých kolejích a jen jsme tak v telce sledovali, jak východní Němci opouštějí své trabanty a Poláci pochodují v loděnicích. Až teprve zmlácení dětí - studentů o nějaký ten měsíc později vyvolalo odpor a začala se plnit náměstí. Dodnes se přitom spekuluje, zda to nebyla hra samotného vládnoucího režimu. Nehodnotím pravdivost, myslím si, že nebyla, ale zaznít by to mělo, jako takový pocit, dojem... Ovšem i po zásahu na Národní se vyjíždělo do podniků a továren a přesvědčovalo se, aby se dělníci připojili ke generální stávce. V archivu ČT budou rozhovory s tehdejšími aktéry, v nichž líčí, že toto přesvědčování nebylo vždy úplně snadné...

Proto bych neřekl, že český národ vyniká nějakou neochvějnou nepoddajností a nadšením. Spíše je mu skutečně vlastní smíření a zabydlenost v ustálených kolejích. Svůj podíl na tom bude mít právě r.68 a 38. Zpochybňování obětí touhy po svobodě může vést jen k prohloubení postojů, které hlásají, že za cokoliv bojovat, je marné, zbytečné, a že se stejně nic nezmění. Z diskuzí o Palachovi je zřejmé, že je takových hlasů poměrně hodně, a proto je myslím nešťastné jim nahrávat. A říkám to i přesto, že závěrečné vyznění článku je přeci jen trochu jiné.

R. Kalas - Klidně se pouštějte do debat opírajících se o křesťanskou víru, nicméně alespoň Evangelia byste si přečíst měl. Ježíš Kristus nic z toho, co mu přisuzujete neudělal a neřekl. Samotní církevní otcové si vlastně dost dlouho (1000 let) nevěděli, jak si s J. K. počít. Nejprve považovali za ústřední myšlenku příběhu evangelií zápas mezi Bohem a ďáblem. Ježíš podle nich „porazil toho Zlého na hlavu“... V pátém století vyslovil sv. Augustin názor, že ukřižovaný dokonalý člověk Ježíš byl Bohem přijat, jako „náhrada“ za hříšné lidstvo a od desátého století zdůrazňuje pak církev hlavně zásluhy Ježíšovy smrti, která je chápána jako „oběť“ za hříšné lidstvo...

Pokud jde o rok 89, tak máte pravdu. Proto jsem také tento rok úmyslně neuvedl mezi událostmi, které nás dokázaly stmelit, neboť my (občané) jsme opravdu nebyli těmi, kdo "sametovou" revoluci uskutečnili. Ostatně dnes již přece (téměř všichni) víme, že se nejednalo o revoluci, ale o pokojné předání moci, kde občané tvořili pouhou kulisu. To, že se chodilo na náměstí "cinkat klíčema", to opravdu nelze nazvat revolucí. Na náměstí a na Letnou se chodilo jako do divadla. Na představení, které režíroval jakýsi Václav Havel, jehož v té době vlastně (až na samotné chartisty) prakticky nikdo neznal.

Mluvíte o zpochybňování obětí touhy po svobodě. Tomu moc nerozumím. Nevím, co je to oběť touhy. Touhy se mají naplňovat. Tomu bych rozuměl. Kdyby někdo zahynul při naplňování touhy po svobodě - např. rukou tyrana, tomu rozumím. Ale toužit po svobodě tolik, že si až sáhnu na život, tomu fakt nerozumím. Za něco bojovat, to ano - ale nezlobte se, já si opravdu nemyslím, že sáhnout si na život může být pokládáno za součást boje...

Nesoudím ani neodsuzuji..jen mi ho je tak nějak prostě "líto".....

Palachův počin byl mimořádný a šokuje dodnes. Názory lze rozdělit na dvě skupiny - 1) Osobitý, mladý blázen - snaha zpochybnění , Normalizace. 2) Nám zbylým, nastavené zrcadlo k sebereflexi - Co jsme dělali my a jak se s režimem a okupací vyrovnali? Dopadá to tak, že většinově nic - pravda, našli se i kariérní idiotové, kteří vsadili na Věčné časy. Skutečnost, že Palach společnost nerozpohyboval - To, že dnes na Hradě sedí bývalý Komunista a agent Bureš posílá kytky jeho oběti! Nic ve zlém, to není naše přílišně dobré vysvědčení. Pak ta oběť byla skutečně zbytečná

Ta oběť nebyla zbytečná, ale marná.

V r. 1948 jsem jako malý kluk byl na posledním Sokolském sletu (cvičili tam členové rodiny a příbuzenstva) Ten dojem mi zůstal dodnes - tolik odhodlaných lidí (doporučuji shlédnout dokumentární záběry) - a co přišlo potom.

Tyhle odhodlané a statečné převálcovala většina těch netečných a ochotných k jakémukoliv kompromisu. Jako po r. 1969.

S odstupem času jsem dospěl k názoru, že Jan Palach a ostatní měli raději zůstat naživu a po r. 1990 vstoupit do politiky. Protože vývoj musí probíhat pomalu a jak je vidět, nejde jej urychlit ani extrémními činy. Tedy - u nás.

Ale i tak - každý čin, který je vykonám v dobrém úmyslu, zaslouží úctu.

S vaším názorem se lze ztotožnit. Jen prosím nepište "díky" zradě. Mnichovská smlouva není nic, za co bychom mohli děkovat.

Máte bohužel pravdu. Nikoho Palachova smrt tenkrát nevyburcovala... Zbyla jen bolest a lítost nad nešťastným chlapcem Janem Palachem, jeho rodiči a blízkými, nad nešťastným národem, ke kterému patřím. A je pokrytecké se jeho činem dnes "ohánět" a tvrdit něco jiného - zejména těmi, co to tenkrát nezažili. Karma...

Vás tedy nevyburcovala dodnes.

Důsledky smrti Jana Palacha se nedají exaktně prokázat, jistě. Jsou i tací, kdo se vysmívají disentu a nechtějí vidět, že významně přispěl i k tomu, jak na nás pohlíželi demokratické země a jejich predstavitelé. S kým by snídal F. Mitterrand? Nešlo jen o tu snídani, ale o vyjádření podpory všem, kdo chtěli žít ve svobodě. Odboj TGM měl také tyto důvody a důsledky. A v mnohém podobně jako oběť J. Palacha. Tragédie a bolest pro jeho blízké, jistě. Napadá mne, jak by jinak v tom režimu skončil takový člověk. S takovou pozorností právům člověka a vůlí po svobodě? Přežil by vůbec, nebo by se angažoval tak, že by ho režim zničil? V takovém případě by byla výsledkem také bolest. Patřil by do množiny disidentů, o nichž dnes mnozí posměšně říkají, že to dělali pro peníze, flákali se v kriminálech........atd.atp. Vždy se najdou lidé, pro které jsou takové oběti nerozpoznanými a tedy pohrdanými perlami.

Jenom mi není jasné, jak jste věděl, co konkrétně bylo potupného na Moskevských protokolech, které byly tajné. A byly zveřejněny až po roce 1989. A podle tehdy zveřejněné interpretace Smrkovského o nic vlastně nešlo. Prostě za souhlas s umístěním určitého počtu sovětských vojáků na našem území mohlo se pokračovat v reformách. A co na tom v době, když naše nejenom západní hranice NSR neznávala a sudetští Němci požadovali zpět návrat i své majetky.

Nevím, zda byly moskevský protokol tajný, nicméně jeho obsah přinejmenším znali jeho signatáři. A někteří z nich promluvili, např. Zdeněk Mlynář. Mimo jiné zveřejnil, že československé vedení se při jednáních v Moskvě po 21. srpnu ́68 dohodlo na postupném odsunu sovětských vojsk z Československa, což bylo do moskevského protokolu tehdy zakotveno.

Jediný Černík souhlasil s tím, co bylo dodatečně - v říjnu 1968 vtěleno do smlouvy o pobytu sovětských vojsk v Československu, čímž se fakticky legalizoval pobyt 100 tisíc sovětských vojáků na zcela neurčitou dobu. Zřejmě na věčné časy.

Podle Mlynáře tím Oldřich Černík dosáhl toho, že se ve funkci předsedy vlády udržel až do ledna 1970. O několik měsíců tak přežil Dubčekův pád, ale i vyloučení z ÚV KSČ všech, které v srpnu ́68 vřele objímal a ujišťoval o pevné jednotě společného postupu.

I tyto události se podepsaly na dusivé atmosféře posrpnových měsíců v zemi, obsazené půlmilionovou okupační armádou, které vyvrcholily Palachovou obětí v lednu 1969.