Udělat špatnou věc může být stejné nemravné, jako neudělat nic…

Naši politici oslavují 70. výročí ukončení nejstrašnější války v novodobých dějinách lidstva – aby se ihned po předvedení povinných tanečků mohli (alespoň většina z nich) opět navrátit k rozdělané práci. Napomáhání válce nové...

Všimli jste si, jak dnes najednou (někomu) záleží na tom, kdy 2. světová válka začala? A kdo ji rozpoutal? Dnes již nestačí datum 1. září 1939, kdy bylo Polsko napadeno Německem. A víte proč? Protože přece 17. září napadl Polsko i Sovětský svaz.  

Ano, doba se mění a dějiny, jak známo, píší vítězové. Protože jsme dost dlouho žili v krajině vítězů jedněch – a nyní žijeme v krajině vítězů druhých, tak není možné vykládat a chápat fakta stejně, jak tomu bylo doposud. 

Rusko je náš (ale nejenom náš) dnešní nepřítel. Je to nepřítel USA, EU, našich politiků, našeho hlavního mediálního proudu, jakož i našich (některých) spoluobčanů. Pro všechny tyto (výše uvedené) je potřeba Rusko ukázat v tom pravém (tedy nejhorším) světle.

Já vím, že je to pitomost... a zlý úmysl… a já nevím, co ještě, protože to, o čem se tu mluví se nevztahuje k Rusku, ale k Sovětskému svazu, který již dávno neexistuje. Jsou to události staré více než 70 let a ani Hitler, ani Stalin tu nejsou, stejně tak, jako tu není fašistické Německo a sovětské Rusko. Jenomže to těm lidem nikdy nevysvětlíte.

Ale abych se vrátil k názvu článku. Jde mi o to připomenout závažné okolnosti, které se tehdy staly – ale i okolnosti, které se nestaly buď vůbec, nebo jen formálně...

Nikdy jsem třeba nepochopil, proč se právě napadení Polska považuje za počátek světové války. Válka je „stav organizovaného násilí mezi dvěma nebo více skupinami lidí“. Proč se za počátek světové války nepovažuje datum 12. 3. 1938 (Anšlus Rakouska), nebo 16. 3. 1939 (Počátek okupace Čech a Moravy)?

Sovětsko-polská válka (v pořadí druhá) byla jistým vyvrcholením územních tahanic trvajících od konce 1. světové války. Jejich první válka (únor 1919 – březen 1921), byla konfliktem dvou nově utvořených států – Sovětského Ruska, které vzniklo Velkou říjnovou revolucí roku 1917 a Polska, které vyhlásilo nezávislost teprve na konci roku 1918. Tuto válku Polsko (s francouzskou pomocí) vyhrálo, takže si zvětšilo území o další teritoria - i taková, v nichž činil podíl nepolského obyvatelstva až 90%. O tato území, při druhé válce (v roce 1939), Polsko zase přišlo.

Mnohem složitější (poválečná) situace byla Polsko-Německá. Ze všech pěti mírových smluv, uzavřených na Pařížské mírové konferenci, byla tou nejdůležitější Versailleská, podepsaná s Německem. Ta byla z velké částí dílem kompromisu mezi požadavky francouzské, britské a americké strany. Zakotvovala celou řadu podmínek vedoucích k účinnému odzbrojení Německa – byla zakázána branná povinnost a maximální počet mužů ve zbrani byl stanoven na 100 000, což bylo jen stěží dost i na udržení pořádku ve státě, ve kterém navíc hrozila revoluce. Loďstvo bylo omezeno na pouhých šest lodí a ponorky byly zakázány úplně. Stejně tak vojenské letectvo nebo tanky.

Německo bylo zbaveno všech zámořských kolonií. Alsasko a Lotrinsko bylo navráceno Francii a pod správu Společnosti národů byla na 15 let svěřena oblast Sárska – nejdůležitější německá uhelná oblast. Na stejnou dobu byla ve smlouvě zakotvena okupace Porýní jednotkami Dohody, jako jakási „nárazníková“ zóna pro klid Francie.

Německo bylo v troskách a zmítalo se v revoluci. Versailleská smlouva mu však připravila ještě horší časy. Němci ztratili všechny své zbylé kolonie a několik částí svého území. Kromě toho museli zaplatit okamžité odškodné a na mnoho let dopředu celkem vysoké válečné reparace. Jejich armáda byla omezena na malý počet vojáků i techniky. Versailleská smlouva je dodnes pokládána za nejhorší mírovou smlouvu všech dob a za jednu z příčin druhé světové války.

K nejdůležitějším teritoriálním změnám došlo na východě, kde vzniklo Polsko, přesně podle čtrnáctibodového plánu prezidenta Wilsona, předneseného na zasedání Kongresu 8. ledna 1918. Týkal se mezinárodního uspořádání světa po  první světové válce z hlediska postoje Spojených států.

Bod č.13 tohoto plánu zněl: „Zřízení nezávislého Polska s přístupem k moři.“

Vzhledem k tomu, že Poláci trvali na Danzigu (Gdaňsk), jelikož tam se nacházel jediný zámořský přístav, dospělo se k myšlence prohlásit Danzig za mandátní území Společnosti národů - aby se Wilsonem zdůrazňované právo na sebeurčení nedovedlo do úplné absurdity - 97 % obyvatelstva Danzigu byli totiž Němci.

Vnitrozemní Polsko bylo propojeno s Danzigem tzv. polským koridorem, což byl pás země 30 – 90 km široký, oddělující Východní Prusko od ostatního Německého státu. Pro zásobení Východní Pruska byly k dispozici železniční tratě. Německo muselo za jejich používání platit, a sice v polské měně. V důsledku světové hospodářské krize přijímalo Německo příliš málo zlotých a platilo v říšských markách. Polsko tuto měnu odmítalo a postupně uzavíralo jeden spoj za druhým, až na jeden. To Německo přivedlo na myšlenku exteritoriálního spoje. Tento návrh byl potom předmětem jednání až do vypuknutí války.

Okamžitě po vytvoření koridoru („odtržení“ tohoto pásu země od Německa) v listopadu 1920 opustilo toto území 200.000 Němců. Přitom se zřejmě, podobně jako [u českých vystěhovalců] v Sudetech roku 1938, jednalo z velké míry o německé státní úředníky. Až do roku 1934 narostl počet utečenců až na 1,2 milióny. Ustoupili tlaku, který byl vykonáván prostřednictvím odnímání obchodních a profesních licencí, uzavírání škol, fyzických útoků, žhářských útoků, ničení kulturních zařízení a ostatního druhu šikanování. Jenom v roce 1939 opustilo Polsko 90.000 Němců, aby se vyhnuli vykonávanému nacionálnímu tlaku.

Vytvoření polského koridoru bylo Německem chápáno od počátku jako nespravedlivé a jako porušení zásady sebeurčení národů. Revize vedení hranic, které dělilo Východní Prusko od říše, byla jedním z předních cílů každé vlády Výmarské republiky.

Teprve po převzetí moci národními socialisty se situace jakoby uklidnila uzavřením Německo-Polského paktu o neútočení z roku 1934. V posledních měsících roku 1933 byly vypracovány základy pro smlouvu o neútočení oficiálně uzavřenou 26. ledna 1934. Pakt o neútočení byl 5. listopadu 1934 doplněn oboustranným prohlášením o ochraně národnostních menšin.

Po smrti maršála Piłsudského (12.5.1935) se v polské politice začaly prosazovat čím dál více síly nepřátelské Německu. Projevovalo se to i v polském postupu proti německé menšině.

Polsko si po mnichovské dohodě díky příznivému postoji a „porozumění“ Německa mohlo ukořistit část československého území, bylo to také z německé strany chápáno jako signál polské vládě. Polsko se ale „odměnilo“ útlakem národnostních menšin hned druhý den po obsazení, takže tisíce zde žijících Němců muselo uprchnout. Potlačovací metody Prahy byly vedle toho hračkou. To byl zároveň tedy i signál německým kruhům k ukončení éry pokusů o vzájemné porozumění.

Teprve po uzavření mnichovské dohody podnikl A. Hitler koncem roku 1938 nový pokus o řešení otázky polského koridoru v německém smyslu. Požadoval lidové hlasování o státní příslušnosti území a navrhl zajistit tomu státu, který by v lidovém hlasování podlehl, vybudování exteritoriální dálnice koridorem. Svobodné město Danzig by se navrátilo na základě svého čistě německého charakteru stejně jako na základě svorné vůle jeho obyvatelstva ihned do Německé říše. Oblast tzv. koridoru by sama rozhodla o své příslušnosti k Německu nebo k Polsku. Aby mohla být po provedení hlasování zaručena bezpečnost volné přepravy Německa se svou provincií Danzig-Východní Prusko a Polsku jeho spojení s mořem, byla by Německu v případě, že území, o kterém se bude hlasovat, připadne Polsku, poskytnuta jeho exteritoriální dopravní zóna ke zřízení říšské dálnice a čtyřkolejné železniční linie. Šíře této zóny by se stanovila na jeden kilometr a stala se tak německým výsostným územím. Pokud by hlasování dopadlo ve prospěch Německa, obdrželo by Polsko stejná práva exteritoriálního silničního popř. železničního spojení, jako by to bylo v případě Německa.Adolf Hitler požadoval na Varšavě navrácení města Danzig (které bylo stejně už tak čistě německé a navíc pevně v národně socialistických rukách) Německu a vytvořit tak možnost úzkého koridoru mezi Východním Pruskem a jádrem země. Jako protinabídku navrhl uzavření smlouvy o neměnnosti hranic na 25 let. Hitlerova vláda nabízela tedy něco, co nepodnikla žádná z dvaceti předchozích německých vlád: uznání neměnnosti říšských hranic na Východě, tj. definitivní ponechání německých území ztracených následkem války Polsku (to mu konzervativní odpůrci v Německu měli dokonce za zlé a považovali tuto Hitlerovu nabídku za chybnou.).

Již od podzimu 1938 usilovala Anglie o polskou přízeň. 3. dubna 1939 referoval Chamberlain anglickému parlamentu o záruce, která byla poskytnuta Polsku. Očekával se konflikt s Německem a Anglie potřebovala mít Polsko s jistotou na své straně.

Polsko Hitlerovu nabídku odmítlo (!) a polský ministr zahraničí odjel do Londýna, kde byla uzavřena anglicko-polská záruční smlouva.

Hitler proto 28. dubna 1939 oznámil světové veřejnosti zrušení dohody z roku 1934 na základě porušení smlouvy ze strany Polska.

V roce 1939 Poláci nabyli dojmu, že pomocí svých vojenských spojenců, Anglie a Francie, lehce srazí Německo na kolena, a nařídili 23. března 1939 částečnou mobilizaci svých branných sil, kdy velitelé dostali podrobné plány pro vpád do Německa.

Ministr zahraničí Józef Beck přednesl 5. května 1939 v polském Sejmu provokační projev, který násilnosti rázem vystupňoval, což stálo život tisíce polských Němců. Polsko se obávalo německé menšiny, považovalo ji za pátou kolonu v případě, že by měla vypuknout válka. Již dlouho před rozpoutáním války byly v Polsku vypracovány seznamy prominentních osob německé národnosti určených zatčení. V rámci polských opatření na jaře a létě roku 1939 bylo zatčeno kolem 50.000 Němců.

Národní týdeník Merkurjusz Polski napsal 2. července 1939 k tzv. svátku moře: „Elementární silou se nové Polsko tlačí na pobřeží Baltského moře. Země, která 84 % svého dovozu a vývozu vede přes své přístavy, potvrdila, že nepotřebuje 140 km nýbrž 500 km pobřeží. To je náš životní prostor, který musíme požadovat. Náš opravdový svátek moře začne až tehdy, až polské divize postoupí ve svém nezadržitelném pochodu k Baltskému moři.“

Nevím, jak vy, ale já jsem přesvědčen o tom, že v takovéto situaci je napadení Polska Hitlerem rozhodně blíže místnímu dvoustrannému konfliktu, nežli počátkem konfliktu světového. Leda, že by někdo (jiný) měl zájem na tom, aby k tomuto konfliktu došlo - a světová válka z toho nakonec byla. 

Ještě 30. dubna 1939 Hitler učinil poslední pokus, prostřednictvím neoficiálních kanálů, najít společnou řeč se svými bývalými britskými „přáteli“ a varoval je, že jinak bude nucen jednat s Kremlem. Nicméně Britové se samotné myšlence smlouvy mezi nacisty a bolševiky vysmáli. 

23. srpna 1939 došlo k uzavření Sovětsko-Německé smlouvy (Pakt Ribbentrop-Molotov)

1. září 1939 bylo Polsko napadeno 

A tak mě napadá několik otázek, na které sice odpověď dneska již znám, nicméně těžko budou asi kdy dokazatelné...

Proč třeba Anglie s Francií nestála i zde na straně Hitlera - jako v případě Československa?

Proč Anglie usilovala naopak o morální podporu Polska - dokud se samo na napadení Německa připravovalo - ale nechala Polsko padnout, když bylo napadeno? Nebo si někdo snad myslí, že formální vyhlášení války Německu (3. září 1939) je (skutečná) pomoc? Nehledě na to, že po uzavření záruční smlouvy s Polskem takový krok udělat musela. 

Proč USA 3. září 1939 deklarují v tomto Německo-Polském sporu neutralitu, když  "Versailleské Polsko" (s velmi problematickým koridorem), bylo vlastně jejich (Wilsonovým) "dítětem"?

Proč Anglie uzavírala  záruční smlouvu s Polskem bez předběžné konzultace s Německem - což byla její "postmnichovská" povinnost, neboť doplňková dohoda k Mnichovské dohodě uváděla, že ani Německo, ani Anglie nemohou vstoupit do jakýchkoli politických závazků bez předchozích vzájemných konzultací...?