Vidíme opravdu mocnosti dnešního světa správně…?

Kladu si otázku, jak je možné, že většina mediálního prostoru nám prezentuje názor shodný s oficiálním názorem naší zahraniční politiky. Vzhledem k tomu, že u „prostého lidu“ je to (minimálně již od dob prvních přímých prezidentských voleb) vždy tak 50/50, docela mě to děsí...

Myslíte si, že všichni ti, kteří k nám mluví, nebo se veřejně svěřují psaným slovem, skutečně věří tomu, co nám sdělují? Nebo je to jen pozůstatek naší národní povahy z minulých let, kdy spousta lidí se netajila tím, že jsou sice (z těch, či oněch důvodů) ve straně, ale rozhodně nesouhlasí s ničím, co strana prohlašuje a už vůbec ne s tím, co strana dělá?

Asi to tak bude. Koresponduje s tím i fakt, že investigativní žurnalistika již rozhodně není tajným snem dnešních absolventů. Většina se snaží o práci v PR agenturách, nebo oblasti kultury.

Pokud to tak skutečně je, potom žijeme v mnohem horším (tedy mnohem nebezpečnějším) prostření, než v době totality. Tehdy jsme měli stoprocentní jistotu, že vše, co slyšíme a čteme, je manipulace, nebo dokonce lhaní.

Dnešní situace klade velkou odpovědnost na každého z nás. Co si myslíme, čemu (anebo komu), věříme, je pouze jen na nás samotných… a nikoli na našich idolech, oblíbených novinách, nebo televizních stanicích.

Měli bychom si uvědomit, že žijeme ve státě, kde neplatí desatero, ani žádný jiný kategorický imperativ. Alespoň tedy v oblasti hledání a předávání pravdy.

Máme internet. Jistě. Jenomže ani tam nevíte, co je pravdivé a co není.

Kritické myšlení je krásná věc. Jenomže kdo si dnes může takový přepych dovolit? Ne každý má tolik času, tolik osobních zkušeností a tolik vzdělání, aby se mohl alespoň pravdě přiblížit. Mnoho lidí to dokonce vzdalo a utěšují se tím, že pravdu může mít každý (svou), nebo že pravdivých tvrzení je vždy několik…

Obojí je nesmysl. Pravda je vždy jen jedna. To, co se může měnit, je pouze jen úhel pohledu na ni.

Na toto téma existuje jedna naprosto triviální historka. Představte si, že se dva lidé dívají z okna na chodník, na němž stojí dívka. Jednomu však (jehož původně zaujal výhled oknem vlevo) zakrývá dívku rám uprostřed okna, takže netuší, o kom ten druhý mluví. Pro něho zmíněná dívka neexistuje. Pokud neustoupí stranou (nezmění úhel pohledu), dívku neuvidí.

Mám několik známých, kterých si mimochodem velmi vážím, kteří se ale v dnešní politice chovají stejně pošetile. A obávám se, že takových lidí může být mnohem víc…

Mluvím o těch, kteří se při posuzování dnešního světa dostali sice hodně dopředu, avšak neudělali prozatím ani jen jeden jediný krok stranou. Těmto lidem např. vůbec nedochází, že to, co nenávidí, není Ruská federace, ale Sovětský svaz, který již neexistuje. Ruskou federaci není možno posuzovat ze stejného (nezměněného) úhlu pohledu. Stejně tak ani USA není to, k čemu jsme kdysi tak toužebně vzhlíželi, nebo to, co o nich říkají naše media, či slova, která vycházejí z úst amerických prezidentů.

To, co o Spojených státech jedině vypovídá, jsou jejich skutky. Nikoli slova. 

Copak obdivovatelé Spojených států nejsou schopni vidět (a zpracovat) prosté skutečnosti, které se skutečně staly a nikdy už odstát nemohou? A i podle těchto činů je posuzovat?

Např. rok 1913 v němž americký kongres (protiústavně) spolu s podpisem prezidenta Wilsona „daroval“ FEDu privilegium tisknout peníze, které mohou patřit jedině státu a sloužit jako směnné platidlo a ne obohacovat velmi malou skupinu vyvolených, kteří od té doby vlastně „řídí“ svět.

Od tohoto roku každý americký dolar je zatížen daní, protože FED státu každý jednotlivý dolar „pronajímá“- poskytuje americké vládě na úvěr. Jinými slovy FED bohatne, a daňoví poplatníci se na jejich zisky skládají. Do konce druhé světové války to byli pouze občané USA. Od uzavření Brettonwoodské deklarace (1945), jsou to občané prakticky celého světa.

V Brettonwoodu se téměr padesát států dohodlo, že americký dolar získá statut mezinárodní rezervní měny. Spojené státy se za tuto nespornou výhodu zavázaly udržet směnitelnost dolaru za zlato v pevně stanoveném kurzu 35 dolarů za trojskou unci.  

FED nemá své zisky jisté na věky. Americký kongres může privilegium tisknutí peněz od FEDu odkoupit zpět (tuším za 450 mil. dolarů), avšak prsty bankéřů jsou natolik dlouhé, že se tento krok pravděpodobně nikdy nepodaří prosadit „svobodným“ hlasováním ve svrchovaně „demokratickém“ prostředí amerického kongresu. 

Druhou možností je prezident. Prozatím však jediný prezident v novodobé historii USA našel odvahu se FEDu postavit. 

J. F. Kenedy svým prezidentským dekretem č. 11 110 vrátil státu ústavní právo vydávat peníze. Dal příkaz vytisknout 40 miliard dolarů, které měly být pojmenovány US Bank notes.

Ihned po jeho zavraždění byla celá tato emise stažena z oběhu a vše se vrátilo do starých kolejí.  

Pak je tu rok 1971 v němž USA slib z Brettonwoodu porušily, a státy, které si nestačily (prozřetelně) směnit své zlaté poklady zpět – počínaje Francií - byly okradeny.

Nebo rok 1975, v němž dolar (jehož hodnotu ve světě svou nesmyslnou válkou ve Vietnamu USA poničily), přeměnily (jedním z nevětších finančních podvodů) na petrodolar.

Tímto trikem Spojené státy neobyčejně zbohatly, nicméně se i paradoxně zadlužily u vývozců ropy, kteří však (i přes půjčky Spojeným státům) měly amerických dolarů stále nadbytek, neboť podstatou smlouvy s USA byl slib, neprodávat ropu za jinou měnu, nežli za americký dolar. Za to jim USA přislíbily vojenskou ochranu.

Dále je to např. tajná válka v Laosu (paralelní s válkou ve Vietnamu), kdy během devíti let jejího trvání „obohatily“ Spojené státy tuto, janak nepříliš známou zemi, o prvenství, jež může být jen těžko kdy překonáno: Laos se stal nejbombardovanější zemí v dějinách lidstva...

Krok stranou by měli obdivovatelé USA učinit i ohledně 11. Září.

Nemyslím „dvojčata“, tedy budovu WTC 1 a 2. Mám na mysli budovu WTC 7. Tam by měli začít… pokud se ovšem přestanou (dopředu) bát nových pohledů…

Bombardování bývalé Jugoslávie, napadení Afghánistánu, Iráku, Libyje, používání smrtících dronů v Pákistánu... atd, atd...

Možná by někomu pomohlo jen pouhé zpracování informace o tom, že první, kdo porušil slib daný Spojeným státům, byl Saddám Husajn, když v roce 2000 začal prodávat naftu za eura.

Nebo, že druhým vývozcem ropy, který porušil slib, byl Muammar Kaddáfí, když začal prodávat naftu za libyjské dináry.

Dnes je ale vše "v pořádku", neboť USA se přece již postaraly o to, aby se nafta z těchto dvou zemí prodávala opět výhradně za americké dolary. (Pravda, pokud jde o Irák, tam se opět situace pro USA začíná komplikovat…)

Nebo další informace, že třetím, kdo tento slib začal porušovat je Irán, který prodává naftu za nejrúznější měny, včetně zlata…

Těm, kteří se pro změnu bojí Ruské federace, a neustále mluví o tom, jak expanzivní je politika dnešního Ruska, bych rovněž doporučil krok stranou. Doposud stále jen mluví o tom, že RF je agresorem, jehož armáda vstoupila na území cizího státu (dokonce prý v neoznačených uniformách, neboť pochopitelně věří tomu, co slyší, vidí a čtou v našich mediích) a toto území anektovala.

Kdyby poodstoupili, došlo by jim, že vojáci RF byli na Krymu zcela legálně, takže k nějakému „strhávání nárameníků“ nebyl naprosto žádný důvod. Podle platných dohod s Ukrajinou jich ani nebylo tolik, kolik jich tam být mohlo, tj. 25000. Bylo jich, tuším, 22500.

Pokud by poodstoupili ještě víc, došlo by jim možná i to, že Krym RF neokupovala, ale chránila, neboť tito vojáci včas hermeticky uzavřeli všechny přístupové cesty a nepustili na území Krymu snad ani jediného fašistu z Majdanu. O připojení k RF rozhodlo svobodné referendum, což by rusofobové měli respektovat, jako jedni z prvních, neboť se vesměs zastřešují demokracií jako takovou...

Snad by některým i došlo, že v té době již neexistovala demokraticky zvolená ani vláda, ani prezident a k moci se dostala v Kyjevě pučistická vláda z Majdanu. Kdyby poodstoupili ještě víc, třeba by si již sami položili otázku, zda bylo správné, že fašistický puč na Majdanu podporovaly Spojené státy, EU a dokonce aktivně i někteří politici naši…

Obdobně se mnozí lidé mýlí, pokud jde o Čínu. I tuto zemi posuzují stále ze stejného úhlu, jako by existoval Sovětský svaz, s nímž Čína moc dobré vztahy právě neměla, přesto, že to byla země socialistická a komunistická strana tam vládne do dnes. Snad proto si mnozí lidé myslí, že „komunistická“ kapitalistická Čína se svou vyspělostí neochvějně přibližuje právě Spojeným státům…

Kdyby poodstoupili (a tentokrát by stačilo opravdu jen o malilinkatý kousíček), spatřili by BRICS… Se vším, co toto společenství pro budoucnost světa může znamenat…