Cesta zrady – z Mnichova do Remeše

Pro země Koruny české druhá světová válka začala – ale i skončila, zradou. Ta první, Mnichovská, se nás týkala bezprostředně. Ta druhá, Remešská, sice nepřímo, ale i tak dosti znatelně zasáhla do mnoha dějů u nás - 

 - tedy v Protektorátu Čechy a Morava, ale i do doby následné, poválečné …dokonce i dnešní...

Appeasement

Byla to politika ustupování agresivním silám, které se začaly probouzet v Německu, spolu s  nástupem Adolfa Hitlera k moci. A byla to právě Anglie, která se na této politice podílela nejvíc, přestože měla být (spolu s Francií) hlavním garantem dohlížejícím na plnění Versaillské mírové smlouvy, která degradovala poražené Německo (označené za viníka války), na téměř bezvýznamnou mocnost.

Anglie nejen mlčela, když Hitler začal opět zbrojit, když vojensky obsadil demilitarizované pásmo v Porýní, bombardoval Guernicu, zrealizoval anšlus Rakouska… ale též aktivně pomohla Hitlerovi Wersaillskou smlouvu obejít, když s nacistickým Německem (18. června 1935), uzavřela britsko-německou námořní dohodu. Tato dohoda povolovala Německu legálně postavit válečné loďstvo, které mohlo mít 35% tehdejší tonáže Velké Británie, což znamená, že v námořním zbrojení postavila Německo na úroveň Francie.

Mnichovská zrada byla vyvrcholením politiky ustupování zlu, kdy  západní mocnosti obětovaly Hitlerovi Československo.

Květem 1945

Rudá armáda dobyla Berlín. Adolf Hitler spáchal sebevraždu a v severozápadním Německu se vzdala všechna vojska bojující s britskými i americkými vojáky. Klid byl už i na frontě Italské. Pouze na východní frontě se tvrdě válčilo a německé jednotky se nechtěly vzdát  za žádnou cenu. Tedy Sovětům. Američanům naopak ano, jenže něco se stalo: Občané protektorátu „začali zlobit“ a ustupující Německé armádě začali házet „klacky pod nohy“…

Blížící se konec válečného běsnění vnímali totiž nejenom okupanti… ale i občané Protektorátu Čechy a Morava. Všude se čekalo na jakýkoli nervový záchvěv - na jakoukoli zprávu odkudkoli, jež by se dala vyložit ve smyslu věty: „Už je to tady!“

První povstání proti nenáviděným okupantům se rozhořelo 1. května v Přerově, na podkladě mylné zprávy o údajném ukončení války. Povstání bylo zlikvidováno tentýž den a tvrdě potrestáno.

Stejně překotně a neorganizovaně vzniklo i povstání Pražské, když ráno 5. května 1945, oznámil český hlasatel protektorátního rozhlasu, Zdeněk Mančal, ranní čas velmi neobvyklým způsobem: „Je sechs hodin“ - a následovalo po celý den už jen hlášení v českém jazyce. Německou hlasatelku ten den vůbec nepustili ke slovu. To pochopitelně nemohlo zůstat bez odezvy. Začal boj o rozhlas, a díky tomu, že se volání o pomoc vysílalo do éteru, působilo jako roznětka. Začalo Květnové povstání na mnoha jiných místech po celém Protektorátu… což bylo to poslední, co by Německá armáda mohla potřebovat na cestě k demarkační linii.  

Jelikož nejvýznamnější dopravní křižovatkou byla právě Praha, dostal tehdejší velitel jednotek Wehrmachtu bojujících v Praze, generál Toussaint, rozkaz od velitele skupiny armád Mitte, polního maršála Schörnera, sídlícího se svým generálním štábem ve východočeských Velichovkách, potlačit Pražské povstání všemi dostupnými prostředky. Byl to právě on, kdo doporučil obklíčeným německým jednotkám v centru Prahy použit „živé štíty“.

Kapitulace

(Jak se projevila v Protektorátu Čechy a Morava)

Nejtěžší boje se odehrávaly v Praze dne 7. května 1945. Nicméně právě v noci, ze 7. na 8. května, byl k vidění úkaz, jenž působil jako fata morgana. Jako zázrak! Vojenský konvoj s typickými bílými hvězdami – Američane na území Protektorátu Čechy a Morava! Konečně osvobození - pomysleli si tehdy mnozí, kteří tento konvoj mohli spatřit.

Ale šlo o omyl. Tento konvoj neznamenal konec květnového povstání na území protektorátu. A i když směřoval z Plzně do Velichovek, nevydal se na cestu proto, aby odzbrojil a zajal velitele skupiny armád Mitte, Generála Schörnera. Přijel mu pouze jen oznámit, že jeho armády mohou na území Protektorátu (cestou k demarkační linii, kde na ně čeká „americká náruč“), vraždit občany Čech a Moravy klidně dál, ovšem jen do večera - do jedné minuty před půlnocí.

Ten americký konvoj, jenž vezl i německého zmocněnce plukovníka Detringa, který měl kapitulaci osobně doručit, dorazil do Velichovek okolo osmé hodiny ranní. Cestou se v noci zastavil v Praze, kde o stejné skutečnosti informoval jak pražské povstalce v Bartolomějské ulici, tak i generála Wehrmachtu Toussainta v pražských  Dejvicích. Dnes už nikdo nezjistí, jak přesně tato mise dopadla, neboť jsou k nalezení verze dvě. Ta jedna tvrdí, že generál Schörner  po krátkém jednání asi o půl jedenácté opouští Velichovky letadlem čáp a přistává na Žatecku. Podle druhé verze již Američané generála nezastihli, neboť z Velichovek zmizel ihned, jakmile se o kapitulaci Německa dověděl od svých vlastních zpravodajů. Nutno dodat, že tato americká mise proběhla tajně a Sověti se o ní dověděli až na základě fotografií, neboť součástí konvoje byli i armádní novináři a korespondent agentury Reuters.

Utváření demarkační linie

Ve francouzské Remeši byl generální štáb spojeneckých armád, jimž velel generál Eisenhower. Vrchní velení Rudé armády bylo v Moskvě, kde byl náčelníkem generálního štábu generál Antonov. 

Generál Antonov byl i jedním z účastníků Jaltské konference, kde došlo k rozdělení poválečného Německa. O žádné demarkační linii (na rozdíl od mnoha dnešních zaručeně „pravdivých“ informací), se na Jaltě nemluvilo. Nešlo totiž o záležitost politickou -  jak se nám dnes snaží mnozí lidé namluvit - ale čistě a pouze jen vojenskou.

K něčemu závažnému ale přece jen ještě na Jaltě došlo: Na žádost USA , souhlasilo sovětské velení otevřít druhou frontu na východě, a přislíbilo, že Japonsko napadne do tří měsíců od skončení války v Evropě. Sovětský svaz za to měl získat Sachalin, Kurilské ostrovy  a ještě některé výhody.)

První, kdo stanovil demarkační linii byl Eisenhower, který dne 28. března 1945 oznámil sovětskému generálnímu štábu, že severní linie dotyku mezi americkými a sovětskými vojsky bude probíhat na čáře Erfurt-Lipsko-Drážďany a na jižním směru v oblasti Řezna po Linec. Podle tohoto návrhu se sovětská a americká armáda neměly vůbec na území Protektorátu setkat. Antonov s tímto plánem souhlasil a 24. dubna 1945 sdělil, že Rudá armáda obsadí údolí řeky Vltavy a celý východní břeh Labe. O šest dní později, tedy 30. dubna 1945, oznámil Eisenhower, že Američané rozvinou své síly východněji, podél jižní a jihozápadní hranice Československa a osvobodí území po linii dotyku se sovětskou armádou ve směru Kraslice-Karlovy Vary-Plzeň-České Budějovice-Horní Dvořiště. I s tímto americkým plánem vrchní velení Rudé armády souhlasilo.

Teprve v této fázi začíná do válečných operací vstupovat politika: britský ministerský předseda Winston Churchill naléhá na Eisenhowera, aby západní spojenecká vojska postupovala co nejdále na východ a osvobodila i Prahu… a tak 4. května 1945 obdrželi Sověti další depeši, v níž navrhl Eisenhower postup spojeneckých vojsk až po západní břeh Vltavy. Toto však již Antonov odmítl s tím, že Sověti mají hotový plán Pražské operace a mohlo by dojít k možným zmatkům, promísení armád či dokonce náhodným střetům mezi spojeneckými vojsky a požadoval, aby byla dodržena litera dohody z 30. dubna 1945. (Zdroj)

Nikdo se dnes nedoví, byla-li odpověď Antonova čistě vojenská, nebo rovněž už politická. Ta druhá varianta se sice nabízí, ovšem pouze jen na základě toho, co víme o vývoji situace pozdější, kdy bylo po bitvě, takže mohl být „generálem“ úplně každý.

Podpis protokolu

Bezpodmínečná kapitulace všech německých vojsk byla podepsána v Remeši ráno, dne 7. května 1945, ovšem v platnost měla vstoupit až 8. května, minutu před půlnocí – aby se do amerického zajetí mohlo dostat co nejvíce nacistických vojáků a pochopitelně i „materiálu“ – protože válečná kořist, to nejsou jen zajatci (s těmi jsou většinou pouze jen starosti), nýbrž zbraně a vojenská technika vůbec. 

Nebyl to Eisenhower, kdo kapitulační jednání inicioval, ale samotní Němci - Admirál Karl Dönitz, jenž byl po smrti Hitlera vrchním velitelem německých vojsk. Nejprve vyslal do Remeše admirála Friedeburga, který se dokonce pokoušel přesvědčit Američany a Brity o společném postupu proti Sovětům, což americké vedení odmítlo. Nesouhlasilo ani s mírem separátním, pouze jen pro západní frontu. Němci doufali, že by mírem se západem mohli uvolnit své jednotky pro zintenzivnění bojů na východě a mohli tak ještě zachránit alespoň část svého území před obsazením Sověty. V něčem ale Němcům západní spojenci vstříc vyšly: darovaly jim to, co v dané chvíli potřebovali nejvíc. Darovali jim čas!

Každému myslícímu člověku by mělo být jasné, že něco takového by Sověti nepodepsali nikdy. Proto se také jednání v Remeši odehrávalo bez jejich přítomnosti, ale i bez jejich vědomí. Aby však kapitulace nebyla jen prozápadní, bylo nutno obstarat i podpis sovětský, k čemuž po(zne)užili generála Susloparova, jenž v žádném případě neměl pravomoc k podpisu něčeho tak závažného. Byl to jen pouhý styčný důstojník. Proto – než protokol nakonec přece jen podepsal – vymínil si připojit alespoň článek, který by umožnil pozdější, dokonalejší akt kapitulace Německa, k němuž pak skutečně došlo v Berlíně, 43 minut po půlnoci, dne 9. května 1945 - tentokrát už za přítomnosti nejvyššího sovětského velení.

Následky Remešské zrady

• S největší pravděpodobností to bylo první zatažení za pozdější železnou oponu.
• Dále to bylo (pro americkou armádu) znemožnění zasáhnout do Pražského povstání, až do 9. května po půlnoci. Generál Patton jasně deklaroval, že – budou-li nacistická zvěrstva pokračovat v Praze i po nabytí účinnosti klidu zbraní, tedy po půlnoci z 8. na 9. května, nebude se již cítit vázán předem dohodnutou demarkační linií, a Prahu osvobodí.

Kdyby k Remešské zradě nedošlo

• Došlo by naopak k naplnění Aktu bezpodmínečné kapitulace podle bodu 2, kde se praví: "Německé vrchní velení okamžitě vydá rozkazy všem německým vojenským, námořním a leteckým silám pod německou kontrolou, aby zastavily vojenské akce a zůstaly v pozicích, které zaujímají. Žádná loď, plavidlo nebo letadlo nesmějí být zničeny, ani nesmí být nějak poškozeny jejich trupy, motory nebo vybavení." Stejně tak by mohl být naplněn (v tomto případě i samotnými Američany na frontové linii) článek 5, kde je uvedeno:"V případě, že německé vrchní velení nebo některé z ozbrojených sil pod jeho kontrolou nebude jednat v souladu s tímto aktem kapitulace, vrchní velitel spojeneckých expedičních sil a sovětské vrchní velení učiní taková trestní nebo jiná opatření, jaká uznají za vhodná." Jinými slovy, by Němci měli jen dvě možnosti: buď uposlechnout a od ranních hodin dne 7. května přestat bojovat a ani se nehnout z místa, kde se nacházejí, nebo podstoupit boj, ať už se Sověty, nebo Američany - a to bez ohledu na demarkační čáru. Kdo je blíž, prostě zasáhne. Pokud by Němci v Praze nesložili zbraně, byla by Praha osvobozena Američany, protože v té době byli mnohem blíž. Pro Němce by pominul důvod kamkoli spěchat, protože by nebylo kam. Američané by zajali pouze jen ty německé oddíly, které by se nacházely na území, kam by americká armáda postoupila. Nikoho, kdo by k nim přispěchal odjinud (neboť jakýkoli pohyb byl článkem 2 zakázán), by přes demarkační čáru pustit nemohli, takže by takoví pošetilci museli před demarkační čárou počkat na Rudou armádu tak jako tak.
• Nedošlo by k pozabíjení spousty našich občanů, při zběsilém probíjení se Němců směrem na západ během sedmého, osmého, ale i devátého května.
• Nedošlo by k leteckým útokům Sovětů na prchající (a stále ještě po zuby ozbrojené) Němce dne 9. května. 
• Nedošlo by k zatčení a uvěznění generála Kultvašra, jakož i ostatních signatářů Kapitulačního protokolu o odchodu německých vojsk, jenž je dnes vydáván za dokument, který zachránil Prahu před masakrem. Tito signatáři nepřinutili generála Toussainta ke kapitulaci, jak se dnes (při snaze přepisovat dějiny) mylně uvádí. Oni naopak Toussaintovi naletěli na špek, kterým jim zamával před nosem.  Karel Pacner v knize Osudové okamžiky Československa popisuje tehdejší situaci takto: „Před polednem přichází Toussaint do nejnovětšího sídla ČNR v Ústředním sociálním úřadu Prahy v Bartolomějské ulici číslo 7. Chce vyjednávat o odchodu svých vojsk k Američanům.  Schörner mu nařídil, aby Prahu zničil a její obyvatele vyvraždil, ale on to odmítl. O kapitulaci v Remeši prý nic neví.“ O kapitulaci pochopitelně věděl díky noční návštěvě Američanů, mířících následně do Velichovek. Je ovšem docela možné, že Amečané podali poněkud jiné informace Toussaintovi a jiné Čechům. Úplně by stačilo, kdyby před Čechy zamlčeli onen odklad, trvající do půlnoci.Dost možná, že ale o návštěvě v Dejvicích ani nemuseli Češi vědět, a domnívali se, že Američané jeli od nich rovnou do Velichovek...
• Sověti by nemuseli "truchlit" nad ztrátou válečné kořisti, která se dostala k Američanům a přitom patřila jim. A nešlo v případě  Schörnerovy  armády o žádnou válečnou maličkost: Udává se, že v té době to bylo asi 900 000 vojáků, asi 9 400 děl a minometů, 2 400 tanků a přes 1000 letadel. Je třeba si uvědomit, že žádná z vítězných armád 2. světové války neměla takové lidské, ale i materiální ztráty, jako Rudá armáda. Přitom ji čekala do tří měsíců další, nová válka – slíbené napadení Japonska! Stalin svůj slib z Jalty splnil: Válka v Evropě skončila (pro Sovětský svaz) 9. května. Přesně za tři měsíce, tedy 9. srpna v 0:43 moskevského času, začaly bojové operace Rudé armády proti Japonsku. Japonce Stalin informoval hodinu předem. (Nechť si laskavý čtenář sám odpoví na otázku, jestli použití atomové bomby 6. a 9. srpna, bylo za této situace, skutečně nezbytné... a "lidsky" zdůvodnitelné...)