Bombardování Prahy 14. února 1945 bylo válečným zločinem!

Bez ohledu na to, zda se přikloníme k navigační chybě, nepřízni počasí, záměně za Drážďany, Torgau, či cokoli jiného, co vás právě  napadne… Ptáte se proč?  

Protože bomby plánovaně padaly na civilní cíle! Ničily historické budovy, obytné domy a trhaly všechno živé. Muže, ženy, děti. Mnozí z nich, před rozerváním, svým nebeským vrahům mávali na pozdrav... byli to přece spojenci…

Guernica, Barcelona, Varšava, Rotterdam, Coventry, Lübeck, Hamburk, Mannheim, Norimberk, Drážďany, Praha, Hirošima, Nagasaki.

To jsou – pouhou namátkou – místa těch největších zvěrstev… jejichž viníci nebudou nikdy potrestáni. Ptáte se proč?

Protože jsou už mrtví, anebo neskutečně dobře chráněni těmi, kteří jsou (stále) u moci... jakož i skupinou těch, kteří se najdou vždycky a všude: pochlebovači mocných - pošetilí obhajovatelé těchto hrůzných činů, argumentující demagogicky tím, co se kdy a v které době vždy nejvíc hodí, co je politicky in. Budou mít vždy snahu zrůdnost těchto činů mírnit, nebo z nich dokonce křivě obviňovat (právě módního), nepřítele…

Dnes je módním politickým nepřítelem Ruská federace. Proto se např. můžeme dovědět, že za bombardování Drážďan mohou Sověti. Pokud jste o tom ještě neslyšeli, tak uslyšíte, nebojte se – blíží se přece další výročí osvobození Československa Rudou… promiňte, americkou armádou - což je další z historických novinek dnešní doby. Sovětský svaz je naopak ten, kdo podle některých (nejenom historiků), druhou světovou válku rozpoutal, pochopitelně spolu s Hitlerem - což je už třetí historická novinka.

Ale vraťme se k Drážďanům: „„Dlouhou dobu se to zamlčovalo - až do posledních dvaceti let. Nálet na Drážďany a na další saská města byl skutečně vyžádán sovětským velením,“ uvedl v roce 2009 historik Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu v pořadu Historie.cs.

Sovětští maršálové v té době totiž zvažovali rychlé dobytí Berlína. A Drážďany byly důležitým železničním uzlem a městem s válečnou výrobou.

„Maršál Koněv plánoval pokračování své ofenzivy od Odry k Lužické Nise a dále na Drážďany, které byly jedním z jeho klíčových cílů. Z toho jasně vyplývala snaha zajistit si, aby nebyly Drážďany průchodné, aby přes ně nemohly proudit posily a staly se centrem nějakého protiútoku,“ uvedl ve zmíněném pořadu dnes již nežijící Jaroslav Hrbek z Ústavu pro soudobé dějiny.“ (odkaz)

Proč to tak být nemohlo?

Protože i přepisování historie má svá pravidla. Můžete sice za pravdu vydávat jakékoli tvrzení, ale naději na úspěch mohou mít pouze tvrzení logická.  Tvrdit, že jedním z klíčových cílů maršála Koněva byly Drážďany je naprostá pitomost. Co by v Drážďanech dělal, když jeho 1. Ukrajinský front útočil na Berlín, tedy mnohem severněji? Do Drážďan se dostal až po dobytí Berlína, když spěchal na pomoc Praze.

I neprůchodnost pro (nějaké) německé posily je nesmysl, protože jediná zde dostupná a opravdu bojeschopná byla 9. armáda, která již byla na Odře a později pod Berlínem, kde zajišťovala nejmocnější část zevního obranného valu.(mapa útoku na Berlín)

Bombardování Prahy

Bez ohledu na to, zda byl důvod bombardování Prahy 14. února 1945 jakýkoli, vždy byl spojován s Bombardováním Drážďan. Proto se zmíním ještě o dalším důvodu, proč bylo bombardování Drážďan nejenom odporným zvěrstvem vzhledem k vybranému cíli – obydlené části města, ale i svinstvem politickým – vzhledem k načasování. Proč?

Protože pouhé dva dny před tím (11. února), byla ukončena Jaltská konference tří vítězných mocností, které si přizvali Francii a dohodli se (mimo jiné…), na poválečném rozporcování Německa na čtyři okupační zóny, přičemž se Drážďany nezpochybnitelně ocitly v zóně sovětské... (Proč tedy ponechat tak krásné město neporušené, když prakticky všechna ostatní německá města už zničená byla... ?) 

Velmi špatné počasí nad Prahou

Nevím, kde se ta zpráva vzala, ale můžete ji najít na mnoha místech a v mnoha podobách.

Znám se osobně s jednou paní učitelkou z Dobrušky, která se velmi dobře pamatuje na den, kdy k bombardování Prahy došlo. Bylo jí osm let a bydleli v Bělehradské ulici, dole pod Nuselskými schody. Ten den bylo od rána tak krásné počasí, že měli otevřená všechna jižní okna a malá Evička přemlouvala maminku, aby mohla jít ven už jenom v podkolenkách, když náhle - krátce po poledni, začaly houkat sirény, které ale přerušovaným zvukem neohlašovaly nebezpečí - nýbrž přímo nálet - a ještě než sirény dozněly, začaly padat první bomby…

Na portálu městské části Prahy 2 jsou uvedena i další svědectví, která vyvracejí fámu o špatném počasí:

Jan Červinka: Jako žáček druhé třídy jsem se okolo poledne ve středu 14. února 1945 vrátil ze školy, do domu ve smíchovské ulici Na Václavce. Za chvíli přišel i můj tatínek, který pravidelně chodil „z práce“ domů na oběd a toho dne si pochvaloval, jak krásně svítí slunce z modré oblohy. Maminka už naplnila (to je ovšem silné slovo) talíře na stole, když sirény zničehonic spustily kolísavý signál „Akutní letecké nebezpečí“. V předchozích případech ten signál žádné nebezpečí neznamenal, k náletu nedošlo, takže jsme se toho dne od brambor s mrkví (samozřejmě bez masa) nenechali rušit, jen otec šel preventivně otevřít okna v pokoji. A ani se nestačil vrátit k jídlu, tlaková vlna výbuchů bomb mu málem vyrazila dveře z ruky a už jsme z druhého patra běželi do sklepa, což byl náš protiletecký kryt.

Blahoslav Košťák, Černošice: Vál silný nárazový vítr, ale byl krásný slunečný den s modrou oblohou, ačkoli byl teprve únor, tedy přesně 14. února roku 1945. Aniž by předcházelo přípravné dlouhé kvílení sirén ohlašující letecký poplach, chvíli po poledni sirény náhle třikrát krátce kolísavě zahoukly, což byl signál „aktivní letecké nebezpečí“. Vyběhl jsem na balkon podívat se, co se děje. Bylo slyšet hluboké hučení leteckých motorů a na modrém nebi se od Radlic ke Smíchovu blížily stříbřité americké bombardéry přísně uspořádané do pravidelné formace. Někdo nablízku křičel: „Něco házejí!“ Vidím: od čelních letadel se oddělily kouřové proužky a snášely se k nám obloukovitě dolů. Signální cílové pumy! To jsem ani nestačil domyslet, ozval se ohlušující třesk, skočil jsem zpátky, v předsíni popadl synka naší sousedky paní Malé a pádil s ním v náručí po schodech do suterénu, kde byl zřízen kryt. Nevelká dílna cukráře, pana Kremra, s oknem zabedněným dřevěnými fošnami, dílo domovníka pana Hlavsy, tesaře. Tam do toho přítmí se nacpali postupně všichni z domu. V okolí duněly výbuchy, blížily se, a pak vzdalovaly směrem na Prahu.

Bylo tedy krásné počasí a nebe jako vymetené

Kdo něco ví o meteorologii, tak pokud bylo nebe bez mraků až do odpoledne, muselo se jednat o tlakovou výši, nebo alespoň její okraj. V takovém případě musel být ze stříbrných amerických bombardérů, přilétávajících k Praze, vidět už z daleka kouř vystupující z Drážďan, kde v noci jejich angličtí kolegové rozpoutali děsivou „ohnivou bouři“, v níž se na zemi vařil asfalt, tavilo sklo a bylo roztrháno, upečeno a uvařeno několik desítek tisíc lidských bytostí…

Tam – odkud vycházel ten kouř - z města, které hořelo ještě několik dalších dní – to byly Drážďany.

Město pod nimi – válkou netknuté – to byla Praha.  

Nikdo z Američanů tam nahoře se nemohl mýlit!

Epilog

Jako dospívající dívka se Jaroslava Peková dívala z okna karlínského bytu, jak na centrum Prahy dopadají bomby. O padesát let později pracovala jako průvodkyně po Praze… a jednou, někdy na počátku 90. let měla na Václavském náměstí autobus plný Američanů. Když jim vyprávěla o bombardování Prahy a navigační chybě, tak k ní přistoupil starší muž s manželkou, a řekl: „Když teď vidím, jak je Praha krásná, tak toho strašně lituji, ale jsem jeden z letců, kteří vám tehdy ty bomby na hlavu házeli.“ Ale navigační chybu vyvracel. "Říkal mi: „Jsme školení, nikdy bychom se takto nespletli. Naházeli jsme to tam, kam jsme měli. Omlouvám se, ale rozkazy jsme poslouchat museli, byli jsme vojáci.“ (Odkaz)