Ratifikaci Istanbulské úmluvy dopustit nesmíme!

Všimli jste si, že se veřejnost začala zajímat o záludnosti Istanbulské úmluvy, nikoli na základě,našimi politiky řízené veřejné diskuse… ale díky varovnému kázání ze svatovítské katedrály v den výročí zavraždění sv. Václava…?  

Je to velmi symbolické… a nadějné… asi přece jen na té patronaci sv. Václava něco bude… neboť to, co zaznělo při onom svatováclavském kázání, bylo jen pouhým náznakem toho, co by nás po ratifikaci Istanbulské úmluvy doopravdy očekávalo. Je Pandořinou skříňkou, otevírající se v okamžiku ratifikace.

Tváří se naprosto nevinně: Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Proti něčemu takovému nemůže nikdo z občanů ČR nic namítat.

Když se ale začtete hlouběji, tak se nestačíte divit, jak rychle se úmluva o tom, co má ve svém názvu, mění v ideologii nového (genderového) rozdělení společnosti, to za prvé… a za druhé (alespoň v případě ČR), s jakou samozřejmostí rozšiřuje výčet trestných činů, které na nás čekají, jakmile se dostaví imigrační vlna z přeplněných vítacích států: Vynucený sňatek, mrzačení ženského genitálu, násilný potrat, násilná sterilizace a zločiny spáchané ve jménu tzv. „cti“.

Jinými slovy, Istanbulská úmluva přesto, že se tváří jako „klec“ na násilníky a zločince ubližující ženám, je ve skutečnosti „klackem“ na normální muže (ale i normální ženy), vloženým do rukou radikálních homosexuálů, potažmo feministek, neboť pod jejich taktovkou genderová ideologie do legislativy lidstva prorůstá. 

Hnutí LGBT vzniklo na přelomu 60. a 70. let, kdy se gay a lesbická komunita začala výrazněji emancipovat, hlavně po brutální policejní razii dne 28. června 1969 v newyorském podniku Stonewall Inn, vyhledávaném homosexuály. Rok na to se v tento den uskutečnily první pochody  "gay pride" a to v New Yorku, Los Angeles a Chicagu.

Již v roce 1973 se aktivní komunitě v New Yorku podařilo u Americké psychiatrické společnosti vyškrtnout homosexualitu ze seznamu duševních poruch, v různých zemích se podařilo odkriminalizovat homosexuální pohlavní styk. Chorobou přestala homosexualita být teprve před čtvrt stoletím, když byla vyjmuta ze seznamu mezinárodní klasifikace nemocí WHO s účinností od 1. ledna 1993.

Jak se však ukázalo, bylo to rozhodnutí spíše politické, nežli profesní. Aktivita LGBT snažící se dokázat normalitu homosexuality byla sice úspěšná, avšak vědecky neudržitelná. Homosexualita nemá nic společného s geny. Mládež se nerodí s homo-genem, ale je vystavena velkému riziku ideologické kontaminace, kterou veřejnosti diktuje právě gender – ideologie, jakožto (doposud) poslední možnost, jak „normalitu“ homosexuality udržet nad vodou.

Nebude lehké tlaku gender – ideologie odolat, ale ani oni to nebudou mít lehké, protože stejně, jako ostatně každá ideologie, je i tato účelová a dříve či později zcela vyšumí.

Morální a sociální spoušť, která by po ní zůstala, by zajisté byla natolik zničující, že opětovný návrat ke skutečnému normálu by nebyl asi již nikdy možný. Proto ratifikaci Istanbulské úmluvy nesmíme připustit.

V této souvislosti mě napadá, jestli náhodou nejsme s tím naším - po předcích zděděným paradigmatem tak trochu mimo mísu. A to už hodně dlouho - téměř půl druhého tisíciletí.

Mám na mysli rok 553 n.l., kdy se konal druhý konstantinopolský koncil. Na tomto koncilu byla popřena preexistence duší, jinými slovy reinkarnace. Bylo to rozhodnutí ideologické…

Dnes ale, kdy díky úspěšným resuscitacím dovedeme (v mnoha případech), zemřelé navracet zpět do života, kdy máme k dispozici spoustu svědectví těch, kteří klinickou smrt na vlastní kůži zažili – možná by nebylo od věci toto dávné ideologické rozhodnutí zrevidovat, znovu přezkoumat - alespoň s poloviční intenzitou a pochopením, jaké je věnováno vymýšlení teorií nových, jakou je např. teorie genderová. Teorie reinkarnace totiž nikdy neměla s homosexualitou (na rozdíl od našeho naučeného vnímání světa), naprosto žádný problém. Posuďte sami:

Lidský duch, jenž oživuje pozemské hmotné tělo, je samozřejmě bezpohlavní. Při první inkarnaci se ale musí rozhodnout, zda se vtělí do mužského, nebo ženského těla. První inkarnace je tedy určující. Musí (podle své přirozenosti), volit mezi aktivním mužským principem, nebo pasivním principem ženským.

Pokud někdy dojde k tomu, že během jakéhokoli dalšího vtělení, se člověk začne chovat nepřiměřeně – v mužském těle jako žena a v ženském těle jako muž, tak na základě karmických zákonů se pro další inkarnaci začnou tvořit takové síly, které jeho duši přivedou přesně do takového těla, které si neomylně nyní přeje, tedy do těla opačného pohlaví.

Až se tak (při další inkarnaci), stane, bude na první pohled vše v pořádku, protože lidský duch se nyní (konečně) ocitnul v takovém těle, které si v minulém životě tolik přál.

Jenomže chybička se vloudila – nebylo to přání ducha, ale rozumu. Součtu všeho toho, co v pozemském životě prožil, co se naučil, co si pomocí rozumu dal dohromady, při čemž výsledek byl právě takový, jaký byl.

Problém je v tom, že rozum je produktem nikoli nehmotného ducha, nýbrž hmotného mozku, který už ale dávno zetlel někde v zemi, nebo byl ohněm sežehnut. Zkrátka a dobře výsledek je ten, že se nyní lidský duch s pasivním, anebo aktivním principem ocitá v pozemském těle, které je opačné jeho přirozenosti. Homosexuálové by tedy měli pravdu – kvalita jejich pozemského života by byla předem určena a kdyby se třeba i na hlavu stavěli, ten rozpor tu stále zůstává.

Naštěstí je tu karma, která není trestající. Jejím úkolem je lidským duchům pomáhat, vylepšovat, napravovat. Přání takového nešťastníka je nyní ještě mnohem intenzivnější, než tomu bylo v jeho minulém životě, takže karmická vlákna se s mnohem větším důrazem postarají o to, aby se duch při příštím vtělení dostal tam, kam si tento člověk přeje – do těla opačného pohlaví, nežli je to, v němž nyní přebývá.

Až se tak stane, bude opět vše, jak má být, neboť aktivní duch se dostane do mužského těla a pasivní duch do těla ženského...

Protože stále tak málo víme o smrti samotné, natož pak o tom, co bude potom, nemůžeme mít vůbec žádnou jistotu, že zrušení preexistence lidské duše odhlasované lidmi žijícími v roce 553, je definitivní… a nemá (ve smyslu zákonů vesmíru, či stvoření) obdobnou hodnotu, jakou by např. mělo odhlasování neplatnosti zákona gravitace.

Je to triviální pitomost, viďte. Ale jenom proto, že se jedná o svět hmotný.

Myslíte si, že v nehmotném světě žádné zákony nejsou? Nebo že dokonce žádný nehmotný svět neexistuje? I to si někteří lidé myslí – nebyl přece nikdy vědecky dokázán!

Nebyl, v tom mají pravdu. Ale moudrý člověk by měl vědět, že vědecký důkaz v tomto případě pramálo znamená. Vždyť stejnou nejistotu by dnes mohli mít např. fyzikové, kdyby při dokazování atomových jader používali na rozbíjení hmoty kladívka. Přesto, že atomová jádra existují, nemohli by mít žádný důkaz, neboť metoda, kterou použili, nebyla správná.

Kdo dnes ale ví, jaká metoda je správná pro dokazování existence nehmotného světa?…

Ale zpět k Instanbulské úmluvě.

Možná je někdo toho názoru, že přece jen nakonec zvítězí rozum a k ratifikaci Istanbulské úmluvy nedojde, takže nemusíme dělat nic a stačí nám důvěra v politiky, námi zvolené. To je však velmi naivní představa. Možná některé z vás překvapí, že se půda pro ratifikaci připravovala už dávno před tím, než se mnozí z nás vůbec „něco“ o Istanbulské úmluvě mohli dovědět, právě z kázání monsignora Piťhy.

Prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček pro Aktuálně.cz připustil, že hlava státu může s podpisem Istanbulské úmluvy váhat, pokud by zjistila, že "úmluva příliš preferuje nesmyslnou genderovou ideologii". Nicméně Ovčáček také podotýká, že se hlava státu musí s textem nejdříve detailně seznámit.

Takže nejsme sami, kdo toho o Istanbulské úmluvě moc neví…

O souhlas s úmluvou, jenž podepsala Sobotkova vláda (v roce 2015) se nejvíce „zasloužil“ někdejší ministr pro lidská práva, „českoamerický“ občan Jiří Dienstbier.

Ratifikace smlouvy měla již letos v létě proběhnout, nicméně bylo potřeba nejprve připravit změny v trestním zákoníku, o čemž pan Dienstbier prohlásil, „že když se ratifikace Istanbulské úmluvy o pár měsíců protáhne, žádná velká tragédie asi není, ale myslím si, že bylo možné ji ratifikovat i před novelou trestního zákoníku.“

Již v roce 2015 vydal Úřad vlády pro české podniky a státní správu tzv. Standard genderového auditu… a o rok později jeho už druhou verzi.

Dočtete se v nich,že „rozdíly mezi muži a ženami neplynou z jejich vrozené odlišnosti, ale ze společensky utvořených a v průběhu historie se reprodukujících a současně proměňujících představ o „maskulinitě“ a „feminitě“. Gender prostupuje všechny oblasti společenského života. Je binárním konceptem (tj. předpokládá pouze možnosti „maskulinity“ a „feminity“ vázané na „mužské“ a „ženské“ pohlaví) a současně konceptem hierarchickým, kde jevy, činnosti, vlastnosti a další oblasti lidského života spojované s „maskulinitou“ jsou hodnoceny lépe, než ty přisuzované „feminitě“. Genderové vztahy jsou tak ze své podstaty vztahy mocenskými, zvýhodňujícími ve většině případů muže jako skupinu.“

Jinými slovy – o tom, zda je lidská bytost mužem, ženou, anebo jinou bytostí, nerozhodují chromozomy XX a XY, ani prostý pohled na nahé lidské tělo, ale to, k čemu se člověk hlásí. Násilí na ženách je prý rodově podmíněné a vyplývá z rodových stereotypů, které je potřeba zbourat a zavést novou rodovou rovnost, která setře jakékoli rozdíly mezi muži a ženami.

Všechny ratifikující země budou sledovány expertní skupinou GREVIO, která se bude skládat z nejméně 10 a nejvíce 15 členů. Finanční prostředky a pravomoci této skupiny budou téměř neomezené a jednotlivé státy (v úmluvě „strany“), budou mít povinnost jim vycházet vstříc prakticky ve všem. Hlavní slovo v každém státě budou mít ve sporných případech nevládní organizace.

Za povšimnutí stojí např. tyto dva články Istanbulské úmluvy:

Článek 8 – Finanční zdroje

Strany vydělí přiměřené finanční a lidské zdroje pro náležité uplatňování integrované politiky, opatření a programů zaměřených na prevenci a potírání veškerých aktů násilí spadajících do působnosti této úmluvy, a to i těch, jež zajišťují nevládní organizace a občanská společnost.

Článek 9 – Nevládní organizace a občanská společnost

Strany zajistí na všech úrovních uznání, povzbuzení a podporu práci relevantních nevládních organizací a občanské společnosti, aktivně se podílejících na potírání násilí vůči ženám a naváže s těmito organizacemi efektivní spolupráci.

Jsem přesvědčen o tom, že občané Evropy nestáli ještě nikdy před tak závažným (doslova sebevražedným) krokem.

Přesto již mnohé státy tento krok učinily.

Nedopusťme, aby ti, jimž jsme nedávno dali svou důvěru, udělali stejnou chybu.