Alespoň víme, co nás čeká...

Kdysi se u Madridu (v občanské válce) bojovalo za Prahu. Dnes je tu další kapitola, kdy se (určitě nejenom) za Prahu bojovalo (tuto neděli v boji o referendum) pro změnu v Barceloně.  

Právo na sebeurčení je zakotveno téměř ve všech důležitých zákonech planety Země a vypadá např. takto:

“Cíle Organizace spojených národů: (...) 2. rozvíjet mezi národy přátelské vztahy, založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů, a činit jiná vhodná opatření k posílení světového míru;“

Všichni jsme v neděli na vlastní oči mohli ve večerních zprávách vidět brutální zásahy španělské policie proti občanům, volebním místnostem a volebním urnám. 

Takto vypadá v praxi ona doporučovaná úcta k sebeurčení.

Je zbytečné podotýkat, že Španělsko je “demokratická” země, je členským státem OSN a rovněž i členským státem “demokratické” EU.

Rovněž zbytečné je asi podotýkat, že i u nás si budeme muset vybojovat právo na jakékoli referendum, které se bude týkat otázek zásadních pro naši republiku - pokud se nám při letošních volbách nepodaří z parlamentu odstranit všechny zrádce, přirostlé (za téměř třicet let) k poslaneckým židlím natolik, že se to jeví téměř nemožné. Ale nechme se překvapit.

Stejně mizerně dopadá i druhý cíl OSN: rozvíjení přátelských vztahů a třetí: činění vhodných opatření k posílení světového míru.

Takže jsme rozbombardovali Irák a Libyi, zavraždili jejich prezidenty, ale pochopitelně i mnoho civilistů, včetně dětí… a zamořili (to, co z jejich země zbylo) ochuzeným uranem z použitých zbraní. 

O totéž se marně snažíme (neboť i my jsme přece díky činnosti našich zrádných politiků součástí všech těchto otřesných agresí) v Sýrii. Marně proto, neboť již nemáme neomezenou moc nad světem. Kdosi přišel, praštil do stolu a řekl: “Dost!”. V roce 2014 zabránil nejenom rozbombardování Damašku (a zavraždění dalšího prezidenta), ale možná i třetí světové válce, když si uvědomíme, kdo všechno (a v jakém počtu) byl tehdy ve vodách Středozemního moře (ale i všude “okolo”). 

A v roce minulém namísto keců o potírání vrahů z Islámského státu, se s nimi pustil do skutečného boje. Sýrii od těchto lumpů očistil a to nikoli jako svévolný agresor nemající v cizí zemi (tak, jako spousta "demokratických" armád mnoha zúčastněných států) co pohledávat, ale jako jediný oficiálně pozvaný skutečný přítel. 

Jelikož se dnes již naplno nacházíme v Orwellovském světě, nedostal (na rozdíl od skutečných agresorů) Nobelovu cenu míru. Je naopak označován za největšího nepřítele míru a Pána všeho Zla na zemi.

Ale vraťme se k referendu. Na rozdíl od referenda zakázaného Španělskou vládou a zmasakrovaných lidí Španělskou Policií, která jistě i v této zemi má pomáhat a chránit, bych chtěl upozornit na referendum jiné. Takové, které proběhlo v naprostém klidu a to dokonce v zemi, kde zuřila občanská válka, kde fašistické skupiny ozbrojenců stříleli do lidí, upalovali je zaživa, kde se vlády chopila pučistická junta, kde legální prezident musel ze země utéct, aby si uchránil holý život…

Protože žijeme v Orwellovském světě, tak to byl opět ten, kdo je označován za Pána všeho Zla, kdo se navýšením počtu své (legálně přítomné) armády postaral o to, aby se naopak ti, kteří měli (obdobně jako ve Španělsku, ale s krutostí neskonale vyšší) referendu zabránit - aby se  do inkriminované oblasti vůbec nedostali. Jeho (posměšně nálepkovaní "zelení mužíčci") střežili všechny přístupové cesty, jakož i volební místnosti. Kompletně!

Protože ale žijeme v Orwellovském světě, tak ani tehdy nebyl tento státník vyznamenán Nobelovou cenou míru. Byl naopak označen za agresora a nebezpečím pro všechny, jelikož (na rozdíl od ostatních “spravedlivých”) přesně podle preambule Charty OSN projevil úctu k právu na sebeurčení a výsledek referenda skutečně akceptoval.