Opustíš-li mě nezahynu, opustíš-li mě přežiješ…

Všude je slyšet (a to nejenom z úst politiků), že letošní volby do parlamentu budou velmi významné. Hlavně bychom při této (opět další) příležitosti neměli zapomínat na moudré (a mezi prostým lidem) oblíbené varování,

                                                               že politická elita by volby už dávno zrušila, kdyby si nebyla jistá, že neznamenají vůbec nic…

Kéž by si tuto skutečnost už jednou uvědomili také všichni voliči. Nebo alespoň většina.

Volby jsou o stranách, o konkrétních jménech straníků (nestraníků), ale nikoli o politických změnách. Nikoli o tom, co by si přála většina národa - pokud si ovšem vláda (někdy) nepřeje totéž… což pochopitelně nelze dopředu vyloučit. Kolikrát se to stane, poznáme podle toho, jakou oblíbenost kdy vláda má. Myslím oblíbenost mezi lidmi - nikoli oficiální tabulky oblíbenosti od “nezávislých” agentur.

Jinými slovy to, co by si většina národa přála, nemůžeme dostat od politiků – i kdyby to měli stokrát ve svých předvolebních slibech. Buď to jenom (v rámci předvolebních divadelních představení) hrají, nebo jim to opozice překazí, nebo to nezapadá do scénáře těch, kdo vládnou skutečně, což v našem případě je Brusel a ti, kdo vládnou Bruselu - ta malá nejdůležitější miničástečka lidstva ovládající toky peněz, potažmo moci, jež z těchto peněz pramení.

Nepomůže ani referendum! Politici ho buď nepovolí, nebo zmanipulují, anebo neuposlechnou, bude-li výsledek (pro jejich plány), nepřijatelný.

Jinými slovy, volby jsou důležité pro politiky, nikoli ale pro občany. Pro občany je důležitý pocit bezpečí a klid pro zcela obyčejný život.

Obě tyto priority jsou v současném světě ohroženy. Jsme (politicky i vojensky) součástí celku, který má sice na čele napsáno, že pravda a láska zvítězí, že zítra bude líp, že mír v Evropě (ve světě) ubráníme… ale skutečnost je víc než opakem všech těchto prázdných a dávno vyčpělých slov.

Důležité jsou skutky - a ty jsou naprosto fatální: Po skončení studené války (rozpad socialistického impéria i jeho vojenského uskupení Varšavské smlouvy, sjednocení Německa, rozpad samotného Sovětského svazu), se stalo něco, co nikdo z obyčejných lidí nečekal - nedošlo k vyrovnání. Druhá miska pomyslných mírových vah zůstala i nadále beze změny. Protiváha Varšavské smlouvy - vojenské uskupení NATO nejenom neukončilo existenci, ale naopak - začalo posilovat přibíráním dalších států do svých řad a co je mnohem závažnější - začalo se (z mnoha směrů) přibližovat k hranicím jednoho jediného státu - Ruské federace.

V rámci humanitární “pomoci” došlo k rozbombardování Jugoslávie, v rámci zničení (neexistujících) zbraní hromadného ničení byl rozbombardován Irák, v rámci vývozu demokracie byla rozbombardována Libye, posléze i Sýrie, kde se demokracii snažíme marně zakotvit ještě i dnes. Za tím vším je nutno vidět obrovskou varovnou mohylu mrtvých - nejenom mužů ve zbrani, ale i starých lidí, žen a dětí…To všechno máme na svědomí i my, neboť jsme nedílnou součástí těch, kteří takové hrůzy vytvářejí.

V rámci multikulturalizmu jsou řízeně importovány do Evropy sta-tisíce (převážně mladých) mužů z Afriky, jejichž identitu neznáme a nevíme mnohdy kde se právě dnes pohybují. O těch, o kterých víme, můžeme prohlásit, že rozhodně nejsou přínosem (jak nám neustále media hlavního proudu tvrdí), ale hrozbou. Ve Francii je již mnoho desítek tzv. “no-go” zón, kam se neodváží vejít ani policie a stále těchto míst přibývá. Ještě horší je situace ve Švédsku - původně vlajkové lodi politické korektnosti a multikulturalizmu.(https://www.youtube.com/watch?v=jl_bqQ-TjuU&list=FLWsotf-FXcp3ZQP97WnFmEQ&t=74s&index=3)

Obyčejní lidé (na rozdíl od “klidných” politiků) vědí, že tento stav se bude neustále zhoršovat a naprosto neodvratně musí dojít k tomu, že tato politicky řízená islamizace Evropy zachvátí jednou i naši zem - byť třeba poslední ze všech - nicméně naše děti a vnoučata na tomto území budou. Na to bychom (dnes) neměli zapomínat.

Díky tomuto všemu - nikoli kvůli volbám - je dnešní situace velmi významná. EU neudělá nic pro záchranu svých zemí, vyjma přerozdělení. I tak je ale už téměř pozdě. Odborníci tvrdí, že např. normalizace pouze jen dnešního stavu v největších městech Švédska by mohla nastat až tak za patnáct let usilovné práce veškeré veřejné správy, která by byla k dispozici. 

Ale ani naši politici, byť třeba úplně noví (natož pak ti, kteří se na výsluní politické moci vozí již mnoho let), neudělají po volbách vůbec nic, protože je pro ně centrální způsob řízení velmi výhodný. Jsou (v mnoha ohledech) zbaveni rozhodovací odpovědnosti. Mimoto je pro ně bruselský kancelářský komplex  slepičkou, která dovede snášet zatraceně zářivá zlatá vajíčka.

Zbývá jediná možnost. Obyčejný lid, národ - my všichni můžeme udělat to, co bychom udělat měli… co udělat musíme: Donutit politiky, aby učinili taková rozhodnutí, která chce lid – jenž je (podle ústavy) zdrojem veškeré státní moci!

Nikoli ovšem cinkáním klíčů, ani ne se zbraní v ruce, nebo rozbíjením výkladních skříní a zapalováním aut, ale tou zbraní, kterou jedině máme skutečně k dispozici - Generální stávkou!

Naposled jsme (pochopitelně úspěšně) tuto možnost využili 27. 11. 1989 s jediným požadavkem - odmítnutí vedoucí úlohy KSČ.

Tentokrát by to byly požadavky dva  - vystoupení z EU a vystoupení z NATO.