Cena lidského života

Smrt našich vojáků v Afghánistánu měla podle prezidenta ČR Miloše Zemana hluboký smysl. Považuji to za velmi nešťastnou formulaci, i když vím, jak to myslel. Hluboký smysl může mít mise, v níž naši vojáci jsou, 

ale nikoli jejich smrt.  

Smrt vojáka vždy byla, je, a vždy bude, něco jiného, nežli smrt civilisty. Voják je nejenom vycvičen pro zabíjení, ale je (do jisté míry) schopen se před smrtí chránit… Civilista nikoli.

Pochopitelně to neznamená, že by život vojáka měl jinou cenu, nežli život civilisty.

Co vlastně určuje cenu života? 

Rovina všeobecná

Lidský život v této rovině má nejvyšší možnou hodnotu. Proto neexistuje nic, co by omluvilo jeho ztrátu. V této rovině nás nezajímají důvody, pohnutky, příčiny usmrcení, či cokoli jiného, co může (v jiných úhlech pohledu) hrát jakoukoli roli. Omluvitelná je jedině smrt přirozená, jež je nedílnou součástí našeho života, stejně tak, jako zrození. Je to tehdy, zemře-li zdravý jedinec stářím.

Jakákoli jiná smrt je smrtí nepřirozenou, tragickou… a nezáleží na tom, zda je příčinou smrti zákeřná nemoc, nebo násilí, kýmkoli (anebo čímkoli) způsobené.

Rovina osobní

Cenu života v této rovině musí posoudit každý sám. Neexistuje nikdo jiný, kdo by mohl zcela objektivně posoudit pohnutky těch, kdo o svém životě rozhodují.

Pokud byla v našem státě vojenská služba povinná, nikdo se vojáka na cenu života neptal. Dnes je vojenská služba dobrovolná. Každý, kdo do armády (dobrovolně) vstoupí, musí znát cenu svého života, nebo by alespoň měl počítat s tím, že může nastat taková chvíle, v níž bude okolnostmi donucen svým životem „platit“.

Kdo takový „obchod“ nabízí, tedy „verbíř“ – v dnešní době Česká armáda, potažmo stát, musí připravit takovou finanční odměnu, aby bylo možno potřebný stav armády vůbec naplnit. Aby byl o tuto službu (komerční) zájem.

Možná jsou i takoví mladí lidé, kteří by do vojenské služby nastoupili třeba jen za ubytování a stravu, neboť pro ně má vojenský život kouzlo zcela osobní. Naznačuje to stále značný zájem veřejnosti o vojenskou techniku, či nejrůznější rekonstrukce histockých bitev...

Je tu však ještě jedna skupina mladých lidí. Ti, kteří jdou do armády proto, neboť skutečně uctívají smysl vojenského řemesla. Ti, kdož jsou odhodláni chránit svou vlast, tedy životy nás všech. (… a to i s nasazením vlastního života.)

Protože nikdo z nás nebude mít nikdy potřebné informace o tom, co ve skutečnosti vedlo do armády ty, kteří dnes již nežijí (a dovedu si představit, že to mohla být jakási směs všech důvodů výše uvedených), neměli bychom nikdy podlehnout pokušení jejich pohnutky soudit…

Rovina společenská

Jde vlastně o rovinu politickou. Každý politik, podle toho, pro koho (nebo pro jakou stranu) pracuje a čí zájmy (osobní nevyjímaje) hájí, bude poněkud jinak zvažovat nasazení vojska v tom, či onom konkrétním případě. Nicméně je to „On“, kdo o životě vojáků rozhoduje… a tím (a nejenom pro sebe) určuje i cenu jejich životů. 

Posílat vojáky (na smrt) od zeleného stolu vrchního velitele, jen málokdy znamenalo víc, než zapíchnout příslušný praporek do mapy znázorňující skutečné bojiště. A to mluvím o válce!

V době míru je to ještě méně osobní, neboť neposíláme vojáky na smrt, ale „jen“ do nějakých (politicky dohodnutých) misí.

V praxi to znamená, že i o tom pomyslném špendlíku s praporkem je rozhodováno společným hlasováním. Stejně, jako o čemkoli jiném, méně závažném, takže o nějaké osobní odpovědnosti jednotlivce se dá jen těžko mluvit.  

Jakou společenskou cenu má tedy život vojáka?

Upřímně řečeno, nevím.

Vím ale, jakou cenu by mít měl.  Takovou, která by donutila politiky uvažovat tak, jakoby rozhodovali o svých vlastních životech, nebo o životech svých vlastních dětí. 

Čímž se dostávám k otázce afghánské mise.

Kdo zná mé články, tak rozhodně ví, že jsem velmi kritický k tomu, jak Spojené státy prosazují své vlastní zájmy, i když jsou názvy jejich aktivit vždy ušlechtile mírumilovné. Např. napadení Afghánistánu se jmenuje „Trvalá svoboda“.

Nechci zde uvažovat o tom, jaké byly skutečné pohnutky Spojených států, nicméně musím tentokrát přiznat, že v této oblasti jistý dluh měly, takže jejich vojenská přítomnost byla přece jen víc, než omluvitelná - zvláště když převzala (téměř současně) zodpovědnost za tuto zem Rada bezpečnosti OSN.

Konflikt Afghánistánu se Sovětským svazem trval 9 let. Stejně, jako konflikt Spojených států s Vietnamem. A stejně tak, jako Sovětský svaz ve Vietnamu, tak i Spojené státy v Afghánistánu, činily vše potřebné proto, aby změnily status quo na obou bojištích.

Když Sovětský svaz (se staženým ohonem) opustil Afghánistán, obdobně, jako kdysi (se stejně staženým ohonem) opustily Spojené státy Vietnam… opustily Spojené státy i Afghánistán…

Této znásilněné a náhle (Velkým bratrem) opuštěné (a tudíž nikým nechráněné) země se po krvavé občanské válce zmocnil Tálibán…

Jelikož právě Spojené státy měly svým předešlým chováním na této situaci lví podíl, považuji za správné, že se do Afghánistánu vrátily a pomocí síly Tálibán svrhli . 

Svrhnout Tálibán bylo sice správné, nicméně země, která je „na kolenou“ musí se dostat alespoň do takové další pozice, v níž se může (prozatím všude číhajícímu) Tálibánu ubránit. O to se prakticky od samotného útoku Spojených států stará rada bezpečnosti OSN v podobě Mezinárodní bezpečnostní a podpůrné síly (International Security Assistance Force, zkráceně ISAF, jejíž součástí je i náš Provinční rekonstrukční tým v Lógaru. Tento tým netvoří jenom vojáci, i když jsou počtem pochopitelně v převaze. „Členy civilního rekonstrukčního týmu jsou stavební inženýři, zemědělští inženýři, odborníci na rozvoj, veterinární medicínu, bezpečnost a média. Experti úzce spolupracují s provinční vládou, radami starších (šúrami) a dalšími představiteli komunit na posilování jejich kapacit prostřednictvím vzájemné spolupráce na širokém spektru projektů, které mají dopad jak ve střednědobém časovém horizontu, tak z hlediska dlouhodobého rozvoje provincie".

Dle mého soudu naše účast v Afghánistánu smysl má.  

Je to ale můj názor. Má-li někdo názor odlišný, je na něm, jak to vyřeší.

Jsme demokratická země a máme (snad) Občanskou společnost. Jedno je však naprosto zásadní, a sice to, že jsme i my spoluodpovědní za to, kde máme své vojáky a stojí-li vždy na té správné straně konfliktu. A také jak dlouho tam stát budou…

Je to osobní problém nás všech, neboť život člověka má takovou společenskou cenu, jakou cenu má život (jiného člověka) pro každého z nás…