Divadlo svět: Putin v roli prince Hamleta

"Anexe ano, nebo ne? Jak to rozhodnout? Je důstojnější mlčky sklonit hlavu před potupnými šípy osudu, nebo vzít pero do ruky a příval trápení ukončit navždy vzpourou?“

Je to tak dávno, co jsme nenáviděli všechno sovětské. Co jsme se styděli za svou vládu, za svého prezidenta, za televizní vysílání… a novinové "kecy". Co jsme vzhlíželi k západu a očekávali spásu a volné nadechnutí…

(Ale, je to opravdu tak dávno pro všechny…?)

Když se dívám na televizní zprávy, čtu noviny, poslouchám naše státníky a naše evropské státníky, nebo čtu blogy mnohých spoluobčanů… mám pocit, jako by se čas zastavil. Opět je totiž okolní svět černobílý a válka studená. Jsme ale tentokrát na druhé straně.

(Jenomže na druhé straně čeho?)

Svaz sovětských socialistických republik už dávno neexistuje. Rudá armáda naše území dávno opustila. Varšavská smlouva neexistuje. Rada vzájemné hospodářské pomoci neexistuje. Československá socialistická republika neexistuje. Československá federativní republika neexistuje. Česko-Slovensko neexistuje. Vedoucí úloha jedné (komunistické) strany neexistuje. Tak proč (ksakru) nedokážeme fungovat sami? Proč zase zaujímáme předepsané postoje? Proč statečně nehledáme pravdu? Proč nás nezajímají konkrétní činy a skutečný význam pronesených slov? Hlavní je (opět) pouze jen to, čí ruka drží "pero" ke psaní, a komu patří ústa, jež k nám promlouvají…

A tak je (opět) pravda zadupávána do země, nebo se choulí někde v rohu, pokud dokonce není už dávno (jako nepotřebná veteš) na smetišti…

Nikoho nezajímá, co a proč udělal (a dělá) prezident Ruské federace Putin. Je to přece Rus, takže ať dělá cokoli, nemůže to být dobré.

Je pravda, že sovětské Rusko nepřineslo světu nic dobrého.

Stejně tak ale i fašistické Německo.

Sovětské Rusko dnes neexistuje, stejně tak, jako fašistické Německo. A přesto je mnohými lidmi vnímáno úplně jinak, co řekne kancléřka Merkelová, anebo prezident Putin.  

Ještě lépe jsou u nás vnímány Spojené státy Americké. Přímo nám sice nikdy neublížily. (Pomineme-li vybombardování těžkého průmyslu, Kolbenku v Praze a Škodovku v Plzni). Jejich mezinárodní politika by nás (alespoň trošičku) děsit měla. Nejde jen o vojenské aktivity na cizích územích, o agrese tohoto století, či tajné války století minulého, ale např. o svévolné porušení Brettonwoodské deklarace, výměnou dolaru krytého zlatem za petrodolar, „pokrytý“ jejich zbraněmi, čímž celému světu otevřely cestu do pekel…

Přesto ale, cokoli řekne, či udělá prezident Obama, je u nás následováno potleskem největším.

V minulých dnech to byla hlavně kancléřka Merkelová, která velmi důrazně vyzývala prezidenta Putina, aby se přestal vměšovat do dění na Ukrajině. Putin (opakovaně) popřel svou účast na všem, co se nyní na východní Ukrajině děje.

(Je to Rus, takže mu málokdo věří.)

Nebyla to ale právě kancléřka Merkelová, která se nejenom otevřeně vměšovala do dění na Majdanu a dokonce napomáhala Majdan připravit? Nebyla to ona, která si předpřipravila matadora Majdanu Vitalije Klička o němž veřejně prohlašovala, že by právě jeho viděla nejraději na ukrajinském prezidentském trůnu?

(My se ovšem takovými maličkostmi zabývat nebudeme, že?)

USA a EU (tím pádem hlavně naše republika) obviňují Putina, že je separatistické hnutí na východní Ukrajině organizováno „jeho“ lidmi. Putin to popírá a žádá důkazy. Důkazy „jsou“! Nepřímé. Ve formě následující dedukce: Když vidíte na východní Ukrajině někoho, o kom je známo, že bojoval v Čečensku pod ruskou vlajkou, má nejmodernější výzbroj a neoznačenou uniformu… tak, kdo asi to může být…? No přece ruský agent, tajně poslaný samotným Putinem!

Minulý týden se v tisku objevila zpráva, že mezi zajatci bojujícími na straně Ukrajinské armády byli i aktivisté z Polska a České republiky. Oficiální odpověď našeho ministerstva zahraničí vyzněla v tom smyslu, že my nic takového neorganizujeme, ale nemůžeme pochopitelně za to, že se takoví lidé dostanou přes naše hranice, protože „do hlavy nikomu nevidíte“.

(A pak, že dvojí metr neexistuje …)

Obdobnně manipulativní to bylo i s Krymskou krizí. Všude se mluvilo o nelegální přítomnosti ruských vojsk na území cizího státu. Byla to demagogie. A stále je, neboť toto (oficiální) stanovisko doposud mediálně žije a vzkvétá.

Pravda je jiná. Na základě dohod mezi Ukrajinou a Moskvou ohledně pronájmu Sevastopolu, v němž kotví ruská Černomořská flotila,  může mít Rusko (oficiálně!) na území Autonomní Krymské republiky až 25 000 vojáků, což v době Krymské krize nemělo. Bylo jich 22 000. Řečeno naprosto jasně, Rruská armáda nebyla nelegálně na území cizího státu. Byla naopak legálně na legálně pronajatém území cizího státu.

Nevím, jak vy, ale já v tom přece jen jistý rozdíl vidím.

Skutečnost, že těchto 22 000 vojáků neprodyšně uzavřelo Krym před radikálními fašisty z Majdanu a zabránilo tak dalšímu krveprolití, to je sice akt, který si možná neměli v cizím státě dovolit, nicméně, pokud tím zachránili lidské životy, které např. dnes ve východních částech Ukrajiny nikdo zachránit nedovede  – nebo, kdyby se mělo jednat o ochranu vašich děti, či příbuzných - asi byste se na to dívali rovněž poněkud jinak. Jen díky přítomnosti těchto vojáků a jejich (chcete-li nelegální) aktivitě proběhlo klidné referendum, které nic zlého nemohlo narušit. Víme všichni, jak ono referendum dopadlo. Více než devadesát procent lidí, žijících v Autonomní Krymské republice rozhodlo o připojení k Rusku.

Pro ty však, kteří stále dokola mluví zlomyslně o tom, jak velké nebezpečí v Putinovi svět má, uvádím variantu druhou. Takovou, v níž by Putin nereagoval na eskalaci násilí na Majdanu. Kdyby prozřetelnost neuposlechl a pouze jen (s rukama v kapsách) čekal, až na Krymu začnou umírat nevinní lidé:

Autonomní Krymská republika by v tomto případě „přivítala“ radikální aktivisty z Majdanu a „probudila“ tak (obdobně, jako ve východních částech Ukrajiny) separatisty krymské. To, čeho jsme byli (a doposud jsme) svědky na východě Ukrajiny, by tedy v první řadě zasáhlo Krym. Dokonce v mnohem větší míře, hned ze tří důvodů: Za prvé proto, že i za trvání Sovětského svazu byla (dobrovolně) Krymská republika autonomní součástí Ruska. Nikoli součástí Ukrajiny. To, až (nedobrovolně), po zrušení její autonomie Stalinem a darování Ukrajině Chruščovem.  Za druhé proto, že více, než šedesát procent obyvatel Krymu mluví rusky. A za třetí proto, že na Krymu byla část Ruské federace stále přítomná, neboť v Sevastopolu kotví Ruská Černomořská flotila. Počet ruských vojáků by (v tomto případě) zůstal nezměněn – tedy na původní hranici pro letošní rok, což bylo 12 500 vojáků. Řečeno srozumitelněji, ukrajinská armáda a radikální fašisté z Majdanu na straně jedné… 12 500 ruských „mariňáků“ a (nevím kolik) krymských radikálních separatistů, na straně druhé.

Počet mrtvých ponechám na laskavém odhadu čtenářů…

Je nutné si uvědomit, že, pokud proti sobě stojí civilní radikálové, může to znamenat začátek občanské války. Stojí-li však proti sobě armády dvou států, (Ukrajiny a Ruska), může už dojít ke skutečné lokální válce se vším všudy. A můžeme si být jisti, že v případě Krymu (kde je více než šedesát procent rusky mluvící populace) by Putin neváhal využít článek 51.  Charty OSN ani jednu jedinou vteřinu - pokud by ukrajinská armáda použila proti separatistům vojenskou sílu namísto politického dialogu – jak se běžně děje dnes ve východních částech Ukrajiny.

Pokud to USA a EU myslely s podporou Ukrajiny skutečně vážně, mohli jsme tu mít dokonce válku světovou, třetí v pořadí…

Prezident Ruské federace (na základě všelidového krymského referenda) vyřešil ale tuto situaci po svém… Bez jediné lidské oběti.

Cenu míru pochopitelně nedostane, ba právě naopak. Všemi „spravedlivými“ pravdoláskaři  je dehonestován za to, že údajně porušil slib, jenž Ukrajině dal (při rozpadu Sovětského svazu), výměnou za to, že se Ukrajina vzdá svého jaderného arzenálu… (Putin je prostě proradný!)

Jenomže i s tímto "slibem" je to trochu jinak. Přesně podle známé říkanky, kdo chce psa bít, hůl si vždy najde.

To, o čem kritici anexe mluví, nebyla dohoda mezi Ukrajinou a Ruskem.   Konala se v Budapešti na sklonku roku 1994, tedy tři roky po rozpadu SSSR a byla mezi Ukrajinou, Spojenými státy Americkými, Ruskou federací a Spojeným královstvím Velké Británie. Za to, že se Ukrajina zřekne svého jaderného arzenálu, jí zúčastněné státy tehdy poskytly „určité“ záruky, týkající se bezpečnosti. Budapešťské memorandum nemá žádné právní účinky, jelikož nebylo žádnou z uvedených stran ratifikováno. Předmětem jednání byl jaderný arzenál, takže záruky měly na zřeteli spíše ochranu Ukrajiny v případě  napadení a válečného konfliktu, nežli slib „věčné“ nedotknutelnosti hranic za všech okolností - což dnešní kritici zlomyslně do vědomí veřejnosti neustále kladou… 

Žijeme ve zvláštním světě, že?

Ve světě, kde Pilátova posměšná otázka „Co je pravda?“, zní stále hlasitěji…

                                            (... nebo je naopak stále méně slyšet?)