Mým "spoluotrokům“!

Jsme ve volbách skutečně svobodní? Nebo jsme pouhými loutkami v rukou mediálních magnátů a mocných politických stran? A koho (čeho) ještě...?

To, co před nastávajícími volbami pociťujeme, nejsou většinou pocity hrdosti z občanské spoluzodpovědnosti za chod této země. O nějakém rozesmátém očekávání věcí příštích ani nemluvě.  Je to normální? Máme za sebou sedm takových „svobodných“ volebních obřadů, takže bychom snad mohli už dost dobře vědět, o co tu vlastně jde. A co je mnohem důležitější – něco s tím konečně udělat!

Manipulace první - předvolební preference.

Nejrůznější „nezávislé“ agentury nám dávají nahlédnout pod pomyslnou pokličku volebních hrnců. Není ani tak důležité, kolik hlasů mají strany doslova zabetonované v naší politické scéně a které z nich při nadcházejících volbách vystřídají ty na špici, jež se zcela znemožnily při „plnění“ svých předvolebních slibů po volbách předešlých.  Jde totiž hlavně o to, které strany nám letos dají „na hraní“. Řečeno srozumitelněji, které strany „ti nahoře“ k sobě připustí. Anebo ještě srozumitelněji, dávají nám jasně najevo, že strany ostatní volit nemáme, neboť je to totéž, jako zahodit volební lístek rovnou do WC, díky tomu, že takové strany se do parlamentu stejně nedostanou. Oněch "vyhovujících" stran nám (prozatím) předkládají sedm: ČSSD, KSČM, TOP 09, ODS, ANO, SPOZ, KDU-ČSL.

Je to však naprostý nesmysl, protože o tom, která strana se do parlamentu dostane, či nedostane, budeme rozhodovat my! Nenechme se (po osmé) zmanipulovat a volme takové strany, které volit opravdu chceme a ne takové strany, které nám dennodenně nabízejí obrazovky televizorů v našich domácnostech.

Manipulace druhá – náš vlastní mozek.

Je vědecky dokázáno, že rozum se na našem „svobodném“ rozhodování při volbách takřka nepodílí, nebo, chcete-li, podílí se pouze deseti procenty. Ostatních devadesát procent našeho konečného rozhodnutí obstarávají emoce. V praxi to vypadá tak, že vlastně o tom, jak se rádoby rozumově rozhodneme, je již dávno rozhodnuto předem. To je velký malér, zvláště při dnešním ovlivňování lidí nejenom televizní masáží, ale i "spolusoucítěním" na sociálních sítích.

Lze se tomu bránit? Lze, ale není to jednoduché. Jde o to osvojit si (a hlavně neustále zdokonalovat) tzv. kritické myšlení, což je velmi náročný a zdlouhavý proces. Běh na dlouhou (celoživotní) trať.

Manipulace třetí – sociální adaptace.

Je to přizpůsobení se normám, hodnotám, zvyklostem a požadavkům společnosti. Jinými slovy, chováme se jako stádo oveček. Nadáváme na politiky, nesouhlasíme s nimi, jsme rozčarovaní z toho, jak se chovají, jak jsou amorální, chamtiví, arogantní… ale nakonec jim stejně svůj hlas (opět) dáme.

Pomoc je jednoduchá. Jsme to přece my, kdo rozhoduje o tom, zda budou i nadále (tedy již po osmé, neboť to jsou většinou stále stejní lidé) páchat zlo – protože (nebudou-li tentokrát ještě horší), lepší rozhodně nebudou. Máme obrovskou moc všechny je od vládnutí v této zemi oddělit. Naše moc nad nimi ovšem končí momentem, kdy vhodíme volební lístek do urny. Současně jejich moc nad námi (pokud i tentokrát jejich stranu zvolíme), opět začne…

Mýtus první – potřebujeme „Mesiáše“.

Dějiny jasně ukazují, že (až na velmi gracilní výjimky) byly všechny politické Osobnosti „vytvářeny“ účelově, ať již to byla pouhá absence nějakého „vůdce“ v potřebách lidí, aktivita nohsledů, či zájmy „vyšší“, většinou dobře placené. Teprve čas ukáže jejich skutečnou cenu a pojmenuje jejich aktivity pravými jmény. I zde pochopitelně hodně znamenají emoce.

Nepotřebujeme osobnosti v politice. Potřebujeme zodpovědné politiky. Potřebujeme ale i zodpovědné voliče. Máme dnes velké možnosti, jak získat vědomosti o tom, co jednotlivé strany a hnutí (opravdu) chtějí. Téměř v každé rodině je někdo s připojením na internet.

Buďme aktivní a zkusme se dovědět něco sami a nenechávejme se jen spokojeně unášet na televizních vlnách. Uvědomme si rovněž, že i sociální sítě jsou ideálním médiem k vymývání mozků a vyvolávání emocí. Nedopusťme, aby nám „ti nahoře“ změnili předčasné volby do parlamentu v hysterické třetí kolo voleb prezidentských…!

Mýtus druhý – potřebujeme morální politiky.

Volební kandidátky si tvoří jednotlivé strany a už v tom je vidět boj o budoucí koryta, což jasně ukazují dnešní spory o pořadí na kandidátkách, řešené dokonce soudní cestou. Můžeme sice kroužkovat, ale to je velmi slabá zbraň. Taková dětská špuntovka.  Změna volebního systému (mám na mysli aktivitu pana Janečka) by jistě přinesla větší možnosti, jak do politiky dostat lidi morálnější, ale v těchto volbách něco takového mít ještě nebudeme.

Jenomže ani změna volebního systému není samospasitelná. Nejde jen o to, jak do politiky morálku dostat, ale jak ji tam (po čtyři roky) udržet.  Možná, že morálnější lidé vydrží tlaky lobbistů déle, ovšem uvědomme si, že manipulace s politiky nejsou jen úplatky, ale i nátlak. (... a většina poslanců má přece rodinu, partnera, děti, vnoučata…)

Mýtus třetí – politici nás zklamali.

Je to sice pravda… ale jen poloviční. Zklamali jsme totiž my všichni. Demokracie znamená, že zdrojem moci je lid. Cítíte to? Nejsou to jenom politici (před volbami a po volbách). Jsou to i ostatní občané (před volbami a po volbách).

Většina politiků je ve vrcholné politice na nejrůznějších postech a v nejrůznějších stranách již mnoho let. Již mnoho let jsou mimo nás a neznají nic jiného, nežli jen vnitrostranické tahanice, vnitropolitické spekulace, manipulace moci, mediální exibice a tlaky lobbistů. Již ani netuší, jak žijeme my. Mnohým z nich je to patrně i jedno. A kdo jim něco takového po léta umožňoval? No, přece my, voliči! I my jsme (vzhledem k demokracii v tomto státě) zklamali, nejenom oni…

Čím větší moc, tím větší zodpovědnost. Není-li tomu tak, dochází k tragédiím. Naše moc končí vhozením volebního lístku do urny. Naše zodpovědnost ale (na rozdíl od převážné většiny politiků) trvá dál. Proto dochází u nás k frustraci.

To hlavní, co tedy naše demokracie potřebuje, je návrat moci do rukou voličů i po volbách. Existuje jen jeden způsob, jak to udělat. Volit takové strany, jež něco takového, tedy prvky přímé demokracie, nabízejí.

Mýtus čtvrtý – možnost referenda je něco jako permanentní volby.

Toto tvrzení je nesmysl. Nicméně, i kdyby na tom něco pravdy bylo, je to snad přijatelná daň za to, že se zbavíme výše uvedené frustrace, ne? Např. ve Švýcarsku prvky přímé demokracie přispívají ke stabilitě a štěstí. Tam totiž zákony schválené parlamentem jsou podrobeny referendu, pokud do 100 dní od jejich přijetí podepíše petici 50 tisíc občanů.  (Je to 0,6% obyvatelstva.) Povinně se referendum musí konat, pokud je navržena změna ústavy nebo pokud je navržen vstup Švýcarska do multinárodní entity, jakou je na příklad Evropská unie. Mnoho zákonů bylo tímto „lidovým vetem“ zamítnuto. Často stačí pouze jen hrozba referenda k tomu, aby od přijetí (problematického, či nechtěného) zákona bylo raději upuštěno.

Demokracie je běh na dlouhou trať. Tím, že jsme se zbavili totality jedné strany a poznali totalitu koaličních stran, to ještě neznamená, že demokracie u nás nemůže fungovat nikdy. Politická scéna v naší zemi dospívá, což je patrné právě tím, že některé strany (prozatím bez valného povšimnutí voličů) prvky přímé demokracie (opakovaně) nabízejí.  Neměli bychom (konečně už) dospět i my, voliči?

Mýtus pátý – každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Naše minulá vláda byla amorální, protože jinou si nezasloužíme.

Ne. Naše minulá vláda byla taková proto, jelikož jsme neměli možnost ji (jako vládu amorální) odvolat!